Na Skok+ do nemocnice (Díl II.)
Jakmile to můj stav dovolil, byl jsem převezen do České republiky a předán na kontrolu VFN na Karlově náměstí na chirurgickou ambulanci. Převoz byl velmi náročný, musel jsem absolvovat 10 hodinovou cestu v sanitním voze přes Švýcarsko, Rakousko a Německo. Do nemocnice jsme dorazili v 6:15. Následně jsem byl odeslán na rentgen a ultrazvuk. Šok z velmi zastarale vybavené ordinace na příjmu pokračoval převozem na kolečkovém křesle z počátku 60 let 19 století . Následně jsem tři hodiny čekal až přijde lékař, který byl na vizitě u již hospitalizovaných pacientů. Vzhledem k velké bolesti zad jsem po dvou hodinách v čekárně požádal sestru, zda bych si nemohl lehnout, že po dvaceti dnech ležení mi dělá problém sedět. Sestra mi vyhověla a omlouvala se, že musím tak dlouho čekat. Na základě vyhodnocení mého stavu bylo rozhodnuto o mé hospitalizaci. Jsem sice občan České republiky, ale jako německý zaměstnanec mám zdravotní pojištění od německé zdravotní pojišťovny. Nastal tedy první problém, jelikož si sestry nevěděly rady s tím, že nemám českou pojišťovnu. Mám však jako rezident České republiky potvrzení od OZP. Neměl sem ho samozřejmě s sebou, ale na mé německé kartě pojištěnce je z jedné strany tzv. evropský průkaz pojištěnce. Ve Francii nikoho nezajímalo, kde jsem pojištěn, ale zda! No po půlhodinovém jednání jsem sestry přesvědčil a přestaly s tím dělat obstrukce.
Mám velmi slabé žíly a je složité mi brát krev. Sestra, která tím byla pověřena se chovala velmi necitlivě a způsobila mi velkou bolest tím, že se netrefila. Po mém několikátém apelu ať toho nechá se urazila a práskla dveřmi se slovy „si to odeberte sám“ (s ruským přízvukem) . Naštěstí pak přišla jiná sestra a odběr se zdařil. Pak mi chtěli natočit EKG, ale přístroj přestal ukazovat a tak sem byl přijat bez tohoto vyšetření. Sestry jen konstatovaly, že už to fakt vůbec nejde a teď jim snad dají ten nový. Poslední jídlo byla večeře ve Francii a na dotaz zda mohu dostat něco k jídlu, tak mi v 10:00 bylo řečeno, že oběd je v 12:00.
Převezli mě na oddělení chirurgie a byl jsem hospitalizován na třílůžkovém pokoji. Tam jsme byli dva pacienti. Toaleta se sprchovým koutem byla na chodbě k dispozici celému oddělení. Polohovací lůžko bylo však standardní kvality. Bohužel táhlo přes stará dřevěná okna a nedaly se stáhnout horní žaluzie. S velkým očekáváním jsem se těšil na oběd a dočkal jsem se opravdového šoku. Polévka, zřejmě kulajda, chutnala spíš jako octová, tzv. čevapčiči s bramborem a hořčicí bílé barvy nevzbuzovalo o mnoho více nadějí a nakonec nejpoživatelnější byla kompotovaná červená řepa. Poslední kapkou byl dezert – kobliha v igelitovém balení. Vzhledem k tomu, že jsem byl již v Praze, tak mi manželka nakonec přinesla oběd z domova. K večeři bylo hovězí s rýží, které se dala aspoň sníst. Ráno jsem byl již pln očekávání snídaně v bláhové naději, že horší než marmeláda to nebude, ale bylo. Snídaňové menu se skládalo ze dvou housek, tvarohově-smetanového krému, másla a kávy. Na můj dotaz, zda bych nemohl dostat něco, abych si mohl ty housky alespoň namazat, se mi dostalo sarkastické odpovědi. „Chcete snad vajíčka se šunkou? Vždyť to máte zadarmo! Ne nemám, měsíčně platím přes deset tisíc na zdravotním pojištění.“
České zdravotnictví trpí špatnou organizací práce a nedostatkem prostředků na kvalitní zdravotnické pomůcky. Měření teploty se provádí pomocí teploměrů, které se umisťují do podpaží a kolují mezi pacienty. Nakonec, když naměří nesmyslné hodnoty, si sestra teplotu vymyslí, aby splnila povinnost. Vizita ve Francii probíhá formou komunikace lékaře s pacientem, seznámení ho s jeho stavem, oznámení mu co bude následovat a jak bude léčen. V Čechách se nažene do pokoje dvacet lidí a primář oddělení je seznámen s tím, kdo a s čím se léčí. S pacientem se nikdo nebaví, což má za důsledek dezorientovanost pacientů a naprostou nejistotu co s nimi bude.
