Soustředění s kontinentálním týmem

Pokud jste cyklista (nebo v mém případě spíš triatlonista J) bývá obvyklé, že před závody, které v naší krásné zemi začnu koncem března, se najíždí kilometry v teple. Já si předloni udělal takovou menší dovču v Izraeli, loni to bylo najíždění ve dvou s Martinem Krupičkou na Mallorce a letos jsem měl tu čest absolvovat úvodní kilometry v Bosně v městečku Neum s kontinentálním týmem CK Příbram Fany Gastro Servis nebo-li třetidivizním týmem.

Abych vše upřesnil pro lajky – máte první divizi – ProTour (závodníci jako Kreuziger nebo Štybar v týmech Tinkov Saxo nebo Etixx Quickstep), poté druhodivizní (Net App, CCC Polsat atd.) a poté logicky třetí divizi…takže upřímně, žádní nazdárci :-D. Měl jsem tu možnost s nimi trénovat pět let dozadu, ale to byl tým o úroveň niž s (přiznejme si) horšími cyklisty než letos.

Cesta přes noc do Bosny s Jirkou Pfeiferem a Pavlem Jiřenou proběhla bez problému, skoro celou jsem jí prochrápal. Dojeli jsme kolem 11té hodiny a po nepříjemném zjištění, že jsme letos první hosté na hotelu a elektřina poběží až od 16h, jsme se chvilku klepali zimou na pokojích jako ratlíci. Po krátkém odpočinku nás ale chuť cyklistiky vyhnala ven a tak jsme absolvovali necelé dvě hodiny na kole a úvodních 25km směrem k ostrovu Pelješac a zpět. Když se vracíme, dost se stmívá a tak to máme jako ve videohře – jen s jedním životem.

Tyto soustředění většinou bývají rutinně zajeta – ráno budíček, rozcvička, v 8h snídaně, v 10h společný odjezd na 5 až 6h trénink, pak oraz a od 18h večeře. Tří až čtyřdenní cykly vždy „přeruší“ den volna aby se najeté kilometry vstřebaly. A tak jsme v neděli vyráželi na úvodní společný trénink v 11 lidech – 8 eliťáku příbramáků, já příbramský amatér :-D, Jirka v nepříjemných sparťanských hadrech a 49letý Pavlik, kterému byste onen věk rozhodně neřekli. Po úvodních kilometrech, kdy jsem si na kole po zimě nebyl vůbec jistý, se mi ve sjezdu zamotává řetěz, cyklistickou hantýrkou: namotal jsem šaltr. Po chvilce to dávám do kupy, ale zbytek balíku je samozřejmě fuč a tak přemýšlím co dál – mívám po zimě problémy s koleny než si tělo zvykne na zátěž a tak zvítězí selský rozum a točím to zpět. Pan Wimmer se po chvilce přiřítí s týmovým autem a ptá se co a jak, poděkuji a šněruji si to domů, hezky pomaloučku polehoučku. Dávám něco kolem 80km…

Další den, v pondělí, opět vyrážíme – ráno stejnou cestou směrem na Dubrovník. Po chvilce mně začne mocným způsobem volat příroda poněvadž jsem to u snídaně asi přehnal s teplou vodou a tak při příležitosti vypadnutí bidonu z Brondova kola (Roman Broniš, dlouholetý profík) neváhám, zastavuji a upouštím se. Auto na nás čeká a tak po chvilce valíme 60km/h těsně za autem abychom si docvakli (dojeli) zbytek, když náhle slyším jen psssssssst :-D…a zadní kolo mám prázdné. Jsem takový lempl, že montpáku nemám a tak mě mistr Volf (náš kouč a manažer zároveň) nabírá do auta, kde se snad 15 minut snažím sundat plášť z kola šroubovákem, ale vzhledem k tomu že v autě sedí i pan Wimmer a hlásí jednu story ze života za druhou, musím se natolik smát, že mi to vůbec nejde. Když se mi to konečně povede, sednu na kolo a zjistím, že mi asi odešlo lanko na přehazovačce a tak musím jet na nejtěžší převod vzadu – fakt, že budu takhle brzy trénovat sílu, jsem opravdu nečekal. Zbytek tréninku už tedy jen visím za ostatními. Po absolvování jednoho kopce, který sotva vyjedu, to točím na samotku domů a jen mě překvapí celník na chorvatsko-bosenské hranici, který mě nepustí přes hranice a řekne abych si to objel kolem pobřeží…tak ho aspoň stihnu vyhlásit a jedu zas zpět (asi měl pocit že si mám dát navíc :-D). Dnešní den dal krásných 105km a já jsem spokojen, koleno drží.

bosna-5

Další den nevychází počasí – bohužel jako dost dalších dní – a tak usedám na válce, které se při těchto příležitostích používají. Namotávám dvě hodiny, pouštím si u toho nějakou good mňůzik a celkem fajn mi to uteče.

Ve středu nastává jeden z těch delších tréninků – tedy aspoň pro mě poněvadž jsem si to zatím vždy zkracoval. Po přejetí hranice směrem na sever jedeme do menšího kopečku a pak vnitrozemím. Začínám si už trochu věřit a tak si střihnu dvě špice s Brondou (přeci jen vozit se furt jen v háku je fajn, ale nic velkého vám to nedá z tréninkového hlediska). Za zmínku zde stál akorát jeden kopec, který jsme jeli kolem dvaceti minut a že jsem teda měl co dělat, abych nahoru vyjel, laktát se projevoval. Po sjezdu stavíme na kafíčku u pobřeží, dáváme nějaký ten kofein a já jsem po chvilce upozorněn, že mám prázdné zadní kolo. Super, takže zase měním a jsem opravdu nadšený, poněvadž jsem se pár min před tím namazal opalovákem a doufal jsem, že chytnu nějaký ten bronz. Zpátky valíme po větru, zbývá asi 80km dom a já se po 20km začnu houpat v sedle, ani toto nafouknutí nevydrželo a tak se opět gumuji za autem v 60ce. Ale Volfík je harcovník a tak mě zkušeně dováží za ostatními. 195km v nohách příjemných a já se moc těším na večeři.

Další den je počasí opět proti nám a tak orážíme, někteří na válcích, ergáčích, někteří v peleších :-D.

V pátek je to s počasím nahoru dolů a tak vsázíme na jistotku a jedem na sever směrem na Makarskou, pak dáváme kafe v Tučepi a stejnou cestou se vracíme. Kluci si zkouší kolotoč aby si na sebe zvykli. Tentokrát jsem zašitej vzadu na jistotku a jen přihlížím jak jim to ladně jde. Při dojezdu k hranicím chytám chuť a dávám si ještě kopec navíc na samotku, doufal jsem že chytnu romantický západ slunce, ale skutek utek. 185km při průměru téměr 31 fajn.

thumbnail_bosna-4

V sobotu náš čeká trénink síly – vesměs spočívá v tom, že si najdete vhodný kopec, který jedete třeba 4x, 5x na těžký převod, aby si nohy trochu zaposilovaly. Já si osobně nakládám docela dost a tak se na hotelu před večeří motám jak nudle v bandě i přesto, že jsme dnes natočili „pouze“ 135km, zato s pěkným převýšením. Další den opět prší a tak jsem moc rád za den volna, který trávím v poloze ležícího střelce a s kopou žvance.

V pondělí příchází na řadu trénink ke 180km – já bych ho nazval královským. Ráno vyrážíme opět v deset, silnice trochu navlhlé. Jedeme směrem na Pelješac. Martin Boubal zvaný Boubič, který patří k tomu nejlepšímu co zde reprezentuje naše barvy, už si chce hodit nějaký ten interválek a tak nelením a vždy když si nastoupí (zrychlí), snažím se ho zuby nehty udržet. Klasicky on jede na nějaké těžší zátěži a já valím šrot (jednoduše nadoraz). Přesto jsem ustál jak dvě tenze, tak i kopec za Boubičem který jsme jezdili předevčírem na sílu, ale tam jsem si chtěl vystoupit snad za každou z 10 zatáček, navíc mi při tomto stoupání kolo vrzalo jak stará rezavá postel poté co na ní kopulovali hroši. Přežil jsem a utvrdilo mě to v tom, že zkoušet se to musí pořád. A nejen v cyklistice :-D. Poté při sjezdu najíždím na šutříček, přední kolo prázdné, ale dojíždění za autem už je pro mě dá se říct rutina. Když spadneme do Orebiče, chci se trochu ztrestat za to, že mi díky mé nepozornosti vypadlo 50 kun z kapsy a vzhledem k tomu, že bratři Stohři na kafe nestavějí, přídávám se k nim a jedeme zpět na kopec, který jsme před tím sjížděli. Jejich vytrvalostní práh je však o hodně jinde než můj a tak si ho jedu pěkně na pohodu. Při sjíždění na mě řvou „forca!“, což nejspíše pochytili při angažmá v italských týmech. Padám zpět dolů a když vidím valit se celý balík opět nahoru, nezbývá mi než ho vyjet ještě jednou. To se jede tedy i na mě trochu vostře a tak se hodně gumuji abych ho vyjel s hlavou nahoře. Poté nějak záhadně zregeneruji a dávám si s Robem – dalším slovákem v týmu – dvakrát špic, ten druhý tedy hodně cítím i přesto, že si povídám a navenek vypadám jakoby nic. Svezu se ve dvojici i s Pavlem Gruberem, který mě podporuje větou, že na soustředění zatím jezdím jako z partesu. „No jo, ale to je můj strop“ odvětím, protože nemám problém objíždět tréninky s průměrem 30km/h, ale co se týče závodů českého silničního poháru, neobjel jsem ještě ani jeden. Ke konci tohoto tréninku si ještě nastupuje Boubič s Hebou (Martin Hebík, vítěz Czech Cycling Tour) k další tenzi. Držím se jich seč mohu, jazyk na vestě, ale dám to a tak jsem natolik spokojen, že si ještě od hotelu natočím pár do vnitrozemí. Aby toho nebylo málo, po návratu navlékám pětiprsty a jdu se ještě na 15min proběhnout abych natrénoval přechody, to se mi bude v triatlonu hodit. Večír na mě ale doléhá velká únava, je mi jakási horkost a tak další si den, který je vyhlášen jako den volna, užívám konečně na sluníčko a chytám vitamín D poněvadž ten je moc důležitý. Hlavně na dobrou náladu :-D. Jdu se projet jen na chvilku odpoledne asi hodinu a půl, dávám pár vložených špurtíčků a najíždím kolem 40km. Večír si pak vydupu masáž od Řampy, našeho maséra, která tedy moc bodla.

Středa je již náš poslední den, kdy jsou na programu 3×10 minutové časovky a k mému zjištění na tom nejsem tak špatně vzhledem k tomu co v nohách za posledních cca 10 dní mám. Poté namotáváme kolem 80km lehké vytrvalosti, Heba je nazval krokádou, já jsem teda rád že se doplácám na hotel a kvituji, že už večer razíme domů. Nohy po 150km mám jak sádrovej trpaslík.

A co říci na závěr? Povedené soustředění, po kterém mi všici příbramští borci přijdou opravdu fajn a děkuji jim za společnost, protože jsem si zase na 10 dní připadal jako cyklista. Občas jsem musel trochu zaklaunit poněvadž cyklisti obecně mi přijdou trochu uzavřenější v porovnání s hokejkama. Jako výjimku bych zmínil rozhodně mého kamaráda Davida Blažeje, mimochodem bývalou hokejku, který si krom sjezdů zpívá snad i ve stoupáních…no ale ono s těma 60kg se to stoupá, že jo :-D..

No a pokud naše modrozelené borce uvidíte – ať už to bude na našem silničním poháru nebo na závodech v zahraničí, rozhodně se nesnažte je předjet, jsou to hovádka.

Mějte se a sportujte

Kalič

Komentáře