Japonsko 2. část
Stihli jsme navštívit staré Tokio s klasickými japonskými chrámy. Určitě nevynechejte toto místo. Za ním je tržiště se zemědělskými produkty, mraky stánků s občerstvením a malé hospůdky, kde jsme se chtěli najíst. Po letité pauze jsem viděl frontu na židli. My na to neměli čas a šli jsme se občerstvit jinam. Zcela náhodou jsme narazili na nabídku jídla z velryby. Celý svět zakázal lovit kytovce, ale Japonec to svádí na výzkum, dál je loví a konzumuje v restauracích. Kuchař uměl anglicky, tak jsme ho vyzpovídali, proč podává pokrm z tohoto úžasného tvora. Jeho odpověď byla, že Evropan nemá rád jídlo. Naservíroval nám na ochutnání kousky vařené, smažené i syrové a naše zhodnocení bylo, že by lovu mohli nechat -nechutnalo nám.
Také jsme chtěli vyzkoušet spaní v „šuplíku“ – speciální ubytovnu pro dlouho pracující. Když místní nestihnou díky vytíženosti spoj domů, přespí v tomto ubytovacím zařízení. Nocležné je 30 Euro, což je pro domácí levné, ale na nás drahé. Šuplík má 1x1x1,90m. Tato japonská specialita je nářez a klidně ji vynechejte. Společná sprcha je v 9. patře což je zážitek a vyspání nic moc.
Samozřejmě jsme navštívili vinice a vinařství. Ředitel a šéf 88 vinařství uměl anglicky a pozorně se nám věnoval. Svým autem nás odvezl na vinici, kde nás překvapilo, jak révu pěstují. U nás v řádcích, u nich mají drátěné vedení rovnoběžně s půdou cca 2 m vysoko. Podnebí mají podobné, takže též používají postřiky proti plísňovým chorobám. Ošetřování provádějí zespodu. I v tomto koutu světa používají sudy Barrique francouzské výroby na odrůdu Chardonnay. Kromě Cabernet Sauvignon jsme domácí odrůdy neznali. Co se týká degustace, tak tam jsme dál. U nás podáváme vzorky vín do sklenice na stopce. Tady nám ředitel naléval do umělohmotných kalíšků a na každý vzorek použil nový. Po každém vzorku jsme kalíšek vyhodili. Při ochutnání 30 vzorků jsme naplnili odpadkový koš. Degustování z umělohmotných kalíšků je bída. Zvládli jsme navštívit i konkurenční vinařství, kam jsme jeli vlakem. Opět všude čisto a vše funguje na vteřinu. Tady zaplatíte 11 Euro vstupné a za to můžete degustovat, jak dlouho chcete. Prostor byl sklepní, spoře osvětlen. Uprostřed sklepa byly sudy a na každém z nich bylo 6 vzorků. V regálech vpravo a vlevo uložená vína, která jste si mohli zakoupit. Ochutnávalo se z kovových misek. Byla tam vína chuťově úplně strašná, pro nás nezvyklá, až po lahodně skvostná. My měli dostatek času, tak jsme si degustaci užili a na závěr vychutnali láhev za 3000 Kč.
Stihli jsme jít i na fotbal – místní derby. Očekávali jsme tvrdou rivalitu fanoušků, něco jako když u nás hraje Sparta se Slávií a policejní manévry. Opak byl pravdou. Absolutně vzorní diváci obsadili svá stanoviště a zpěvem podporovali své týmy. Stevardi = pořadatelé byly dívky, rozhodně studentky. Něco podobného u nás absolutně nemyslitelné.
Disciplinovaní jsou domácí při nástupu do dopravních prostředků. Ukázněně stojí ve frontě a v klidu nastoupí. Toto Vás šokuje na přechodu pro chodce. I tam stojí frontu na zeleného panáčka, až když se rozsvítí, všichni přejdou.
Jednou nám ujelo poslední metro, a protože jsme měli nocovat až na druhé straně Tokia, šli jsme prověřit, jak umí domácí „kalit“, když usilovně pracují od rána do večera. Zjistili jsme, že v tomto oboru jsou na tom dobře a popíjeli jsme s nimi až do otevření metra.
K ekonomice: Na nás je zde hodně draho. Guiness pivo 10 Euro, domácí pivo 8 Euro. Denně jsme nechali v prostředcích hromadné dopravy 10 – 15 Euro. Jídlo v restauraci od 20 – 50 Euro. Gurmánská specialita Fuga 160 Euro. Dcl šampaňského Dom Pérignon stojí v 24. patře 60 Euro. Dvě stanice vlakem Shinkansen 65 Euro.
Věřte, to co uvidíte a zažijete, za vynaložené prostředky rozhodně stojí. Zvládli jsme navštívit i vyhaslou sopku Fudži. Dýchne na Vás obrovská síla přírody. Rozhodně doporučuji.
S pozdravem Vláďa Drápal
