Kapitánův deník 6 – a máme tu jaro
A je tu jaro, znamení, že je čas na další mazlení s lodičkou. Spodek lodi sice dobrý, ale co vršek. Nebylo o čem, plán je jasný, musí se ručně obrousit vrchní paluba, odmontovat všechny dřevěné části, ty také obrousit a nalakovat, vrchní palubu ještě natřít. Do tak sebevědomého úkolu jsem se nechtěl pouštět úplně sám a po konzultaci s Vojtou a Kubou, který se vyprofiloval jako budoucí vlastník lodě, padlo jméno Roman. Borec ze severních čech, který tráví čas v lese a kácí stromy, to je přešně člověk kterého my úředníčci z kanceláře potřebujem. Romanovi se nápad líbil, hlavně ho lákala práce s dřevem, s kterým denně pracuje. No když zjistil, že loď je hlavně ze železa a my bychom se s bruskou spíš zranili, vzal odpovědnost do svých rukou, “doslova“ a začal bez otálení brousit podlahu. Úvodní nadšení tituloval slovy, že to zbrousí za den celé a ješte k tomu nalakuje dřevěné části, pro představu, celý 7m stěžěn, ráhno, dřevené lavice, příčky, dveře a spousty dalších dřevěných částí, které se stále odněkud objevují. Důveru měl. Romanovu práci jsme oslavili rodinným vínem z jižní moravy, tím myslím přiťuknutím lahvemi na úvod. Roman nám začal vyprávět zážitky z lesa a postupně i ze svého života, občas utrousil, že je unavený a že vlastně spěchá domů. No dobrousil palubu asi do půlky a příslibil, že příště už to doklepne. Nadšení spoluprácí, jsme mu dali i nějaké ty lahvičky na doma, snad si čas ještě najde.
My zkušenější tedy já s Kubou, jsme broušení železné paluby rovnou zavrhli, ale našli jsme odvahu zkusit obrousit dřevěné části. Nebyl to až takový propadák jak jsme očekávali, a nějak ze setrvačnosti dojeli celý 7m stěžeň, což nás namotivovalo do dalších dnů, že to s námi není až tak marné.
V dalším kole Roman splnil co slíbil a opravdu přijel doladit zbytek paluby, stíhal na nás ještě dohlížet a korigovat brusné dřevěné práce. Výsledek byl spektakulární, celá paluba obroušená a připravená na malování a veškeré dřevo taktéž. Tuším ten den žadný alkohol nepadnul. Za odměnu jsme Romanovi nabídli, že s loďkou může kdykoliv plout kam jen bude chtít, prý se ještě ozve.
Nejhorší je tedy za námi, ale co dál, samo se to nenalakuje ani nenamaluje. Zalití optimismem z dřevěných prací jsme se rozhodli, že si ty stěžně dolakujeme sami. Sice sebevědomý nápad, ale s pivem jde všechno lépe. A tak jsme zkusili první pokus na dvěřích, sice jsme zapomněli na základovku a lakovali rovnou povrchovým lakem, ale ve finále to bylo stejně úplně jedno, protože nám čerstvě nalakované dvířka upadli do trávy. Tu jsme pak otrhali z laku a nechali doschnout raději uvnitř lodi. V dalším kole už Kuba nic nepodcenil a začal lakovat základovkou, kupodivu odstín dřeva chytnul úpně jiný odstín než dvěre, tak jsme loďcě začali pracovně přezdívat stračena.
Zbylo, ale ještě vymalovat palubu, Romanovi se do toho moc nechtělo a my byli pohlceni prací s dřevem. Rozuzlení nabídl až google, kde malířský expert přes lodě nabízel své profesionálni služby tzv. stříkáním, prý to bude vypadat lépe. Po telefonické domluvě skutečně přijel k lodi a po vzoru Romana, prohodil, že to do večera má. Asi jsme si nerozuměli, já myslel, že to do večera namaluje, ale malířova pečlivost nebrala konce a stále jen přelepoval dřevěné části nebo okna, aby je neušpinil. A skutečně do večera loďku polepil.., domluvili jsme se tedy na příští týden, že už to opravdu dofrcne. Bohužel příští týden celý propršel a tak jsme akci posunuli o další týden. No zkrátím to, po 2měsících neustálého domlouvání a ladění, skutečně lodičku dostříkal. Radost pohledět.
Na velké finále, tedy dolakování stěžně jsme přizvali i naše děti a Vojtu a nechali lakovat je, výsledek byl úplně stejný jako bychom to lakovali my s Kubou. Vojta zkušeně vyrazil pro pivo a Páťa, můj roční synek si začal lakovat raději svoje vlasy. Navíc bylo asi 35stupňů a lak začal vytvářet na povrchu bublinky, no kdo to má. Ten den jsme vyhodnotili, že máme splněno.
