Uzbek – Jurty
Den D nastal. Toužebně očekávaný výlet do Jurt, v uzbecké poušti Kyzylkum, se přiblížil. Pravda je taková, že kdo byl nejvíce, a asi i jediný natěšen, jsem byl já. Už první zádrhel byl čas odjezdu. V 8.30 nám jel jediný vlak z Taškentu, který to stihne včas k místu setkání v Jizzakhu. Tam nás měli očekávat místní organizátoři výletu a odvézt nás do pouště.
Nikomu se nechtělo vstávat, ale nakonec jsme vlak stihli s předstihem. Poté, co jsme prošli nezbytnými kontrolami, jsme si ještě v místním nádražním VIP salónku dali snídani. Měli jsme koupenou první třídu a vlastní kupé s dvěma televizemi. Ovšem uzbecké telenovely nás úplně blahem nenaplňovaly. Kvalita vlaku nás mile překvapila, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v následujících dnech. Výhled na pustou krajinu zlepšovala meruňkovice a místní vodka.
Kolem 11.00 jsme vystoupili na nádraží v Jizzakhu. První pohled nás úplně nenaplnil optimismem. Toto město už na první pohled nevypadalo jako kulturně-ekonomické středisko. Nicméně krásné slunečné počasí, na dlouhou dobu poslední záchvěv slunečních paprsků, a horská panoramata v dálce nás (mě) chlácholila, že to bude super. Naše taxíky už na nás čekaly. Nebyl velký problém nás v davu identifikovat. Neuniformní oblečení, jinak posazené oči a naše výška byla jasná znamení, že rodáci nebudeme. Naskládali jsme se do klasických bílých Chevroletů s klasickým pavoučkem na předním skle. Cesty, které nás dále čekaly, potvrdily, že ornamenty na čelním skle jsou oprávněné. Vyrazili jsme směr Jurty, někde v poušti.
Jizzakh bylo nesporně velké město, i když se stěží dalo určit, kde začíná, a kde končí. Kličkovali jsme rozbitými silnicemi, kde díry velikosti měsíčních kráterů nebyly neobvyklé. Proti nám neustále proudily zástupy kamionů. Povětšinou starých Kamazů. Pořád něco někam odněkud vozily. Cestou jsme zjistili, že Uzbekistán je bohatý asi na všechny možné nerostné suroviny a spousty dolů a lomů bylo v okolí. Kilometry ve zplynovaných Chevroletech ubíhaly. Nikdo ale neměl tušení, kolik jich ještě bude.
Z počátku byla krajina pro našince zajímavá. V dálce hory pokryté sněhem, v okolí pak kopečky, kde se pásli koně a kozy. Časem se začaly ztrácet hory a už zbyly pouze kopečky, později se ztratily i ty a po fauně nebylo ani památky. Asi po „miliónu“ kilometrech jsme dorazili do vesnice, kde jsme měli mít jídlo a chtěli jsme nakoupit nějaké zásoby. Jak se později ukázalo, byla to poslední civilizovanější vesnice před cílem naší cesty. Sedli jsme si do místní putyky a naši průvodci nám objednali několik chodů. Obligátní koňak samozřejmě nechyběl. Jídlo bylo chutné, klasicky plné koření „kira“. Tentokrát, ale chyběl plov. Po jídle někteří z nás navštívili místní toaletu. Očekávali jsme cokoliv, turecký záchod či jinou raritu, ale to co jsme viděli, předčilo naše očekávání. Už to, že kuchyň a místnost pro konání potřeby byla rozdělena pouze slabou příčkou a toaleta nebyla uzavřena, nás mělo varovat. Místní toaleta byly dvě díry v zemi naproti sobě. Takže se při velké straně dala vést i velice plodná konverzace.
Po vykoupení místních lihovin pokračujeme dál. Počasí se zhoršuje. Viditelnost je slabá, přidává se déšť a mizí poslední zbytky flóry. Všude okolo je pouze písek s pár křovinami. Začíná se stmívat a my stále na cestě, kde potkáváme jiná auta s frekvencí jedno za půlhodiny. Už to o něčem svědčilo. Se západem slunce, který přes oblačnost nebyl vidět, jsme dorazili konečně na místo. No, asi jsem byl veliký snílek a ani jsem nevěděl, co mám čekat. Ale zíralo na nás asi 20 jurt. Ty vypadaly asi jako kopulovité velké stany, kde byla navedena elektřina. Celá jurta byla sešitá nebo poskládaná z mnoha různě silných dek. Samozřejmě odér z nich nepatřil k těm nejpříjemnějším.
K našemu překvapení jsme tam nebyli jediní. Čekal nás tam celý autobus Rusáků. V místní společenské místnosti se podávala večeře a místní lidé v lokálních úborech nás obsluhovali. Kdyby jen nepršelo a nebyla taková zima. Ještě před večeří po ubytování nás čekala projížďka na velbloudovi. Od všech mých spolucestovatelů jsem slyšel, že jsem se zbláznil, že mě zabijí a jiné pochvalné názory na mnou zařízený výlet. Problém byl ten, že se tam nedalo nic dělat. Tak jsme se s Rusákama večer opili. Nicméně zásoby vydržely pouze omezenou dobu. Tak se šlo tedy spát. V jurtách byla strašná zima a ty vysoké stropy se opravdu nedaly zadýchat. Modlil jsem se, ať už je ráno.
Ráno nás přivítal opět déšť a mělo být hůř. Po snídani jsme měli mít ještě výlet k místnímu jezeru, ale ten nikdo nechtěl. Každý chtěl být v autě, kde se topí a raději už drkotat po místních cestách směrem k dalšímu dobrodružství. No za 75$ to nekupte.
Takže Skok+ doporučuje: “Když jurty, tak jedině v zimě.“
Pro SKOK+ napsal externí zpravodaj: Petr Wolf
