Na skok do Itálie, aneb kde jsem já, tam je skvěle

Jak říkám, všude dobře, proč být doma, tak jsem vyrazil vstříc poznání Italské Lombardie. Nebudu zde psát žádný tuctový cestopis, spíše soupis zážitků. Člověk si musí oprášit své znalosti italštiny, jako Duce Benito Mussolini, retardo, a mnoho dalších.

Pokud se ptáte proč zrovna Lombardie, respektive Milano, Sarnico a Bergamo, je to z jednoduchého důvodu a to, že letenky Praha ó Bergamo byly prostě levné.

Den I. Praha => Milano

Let sice byl v sobotu, ale pro jistotu jsem se 7x Plzeň, 2x Zacapa a 1x burger ve Ville Vojkov připravil už v pátek. Co kdyby, že. V sobotu jsem na posilněnou koupil láhev slivovice na letišti zá krásných 500kč ( pozor slev z 600kč, nekupte to). Líbí se mi, že konečně pražské letiště šlo do sebe a nenabízí pivo za 150kč jako loni, ale dostálo svým slibům a pivo seženete za ceny běžné v restauracích v Praze. PR oddělení to dělá dobře, ale sleva na 145kč mi tedy úplně skvělá nepřijde. Ale i tak, nedejte si dvě 🙂

Let s WizzAir byl skvělý,  pilot do této doby očividně řídil autobus a pak omylem nasedl do kokpitu. Chlapeček sedící o řadu vedle měl na pilota stejný názor jako já, dával jej najevo ostentativněji, takže se poblil. Tak co by taky člověk chtěl za letenku za 500kč.

Už mám též svůj věk a nechtělo se mi po Itálii cestovat hromadnou dopravou, tak jsem si již z Prahy zarezervoval auto a to celé za 40E. Bohužel, mé nadšení pro věc nesdílela paní v Hertzu, která lakonicky řekla, že auto půjčí jen naproti kreditní kartě, kterou samozřejmě nemám. Kdo zná seriál Malá Velká Británie, tak předlohu pro „podle kompijůtru ne“ jsem právě našel. Ono celkově půjčení auta probíhalo jak na trhu v Istambulu, že když se rozkřiklo, že jsem ten blbeček z Prahy, který nemá kreditku a obíhá všechny autopůjčovny na letišti, tak mi 2 autopůjčovny auto skutečně nabídli. Takové to pšst, mám pro vás supr auto, jen za 220e/ 3dny, speciální cena pro Vás, no kredit card.

Abych to shrnul, tento článek sepisuju z autobusu. Viva la Italia.

Po skvělé zkušenosti z letiště jsem se dokodrcal autobusem do centra Milána. Najít hotel byla pro moji úžasnost hračka. Ale to by nebyli Italové, aby mi do toho nehodili vidle. Recepční, rodilá Italka z Maroka, mně přivítala upřímným a milým „wwwwwhaaaaaatttttt?“. Musím říct, že milá paní  z Herzu má segru, která dělá recepční. Po předání občanky se raději pokaždé ujistila, že datum narození je opravdu datum narození, že datum expirace je opravdu datum expirace a že opravdu jsem národnost česká. Prostě potřebovala si s někým popovídat. Na moji zákeřnou otázku, jaké je heslo na wifi jsem nevěděl, zda se rozpláče, či po mně něco hodí. Po 5 minutách telefonování zjistila, že heslo má na papírku vedle klávesnice. Takže sobota jak malovaná.

A pokračování příště…