Podzimní košt Beaujolais aneb maléry pana účetního

Náš kolega redaktor a znalec vína David objevil koncem září velice výhodné letenky do Francie, z Prahy do Lyonu a zpátky z Marseille. Když se pak navíc naskytlo levné spojení TGV mezi Lyonem a Marseille, nebylo o čem přemýšlet a přihlásilo se pět dobrovolníků na podzimní test Beaujolais nouveau (pozn. pro neznalce – mladé francouzské víno). Kromě 4 redaktorů Skokplus s námi jede i pan účetní, tedy finanční ředitel jedné nejmenované sítě kantýn.

 

Zahájení standardně proběhlo plzničkou na Hradčanské, která má pořád perfektní teplotu i chuť a pak už hurá do Lyonu. Krátký let uběhl rychle, o něco horší byla cesta z letiště autobusem a tramvají, která trvala snad déle než let samotný. Ubytování u nádraží jsme ale našli a vyrážíme do města. Lyon je parádní studentské město, kde nám místní docela rychle ukázali, že nejen Češi jsou mistři v popíjení, každá restaurace a hospůdka cestou do centra byla narvaná k prasknutí a lidi seděli i při nižších teplotách venku, přičemž mladší osazenstvo popíjelo převážně pivo, asi už se vína přepili. My zkoušíme láhev Beaujolais na zavínění a zatím velká spokojenost.

 

Jediné, co je trochu problém je najít restauraci, kde by si člověk dal něco na zub před sedmou večer, jíst se tady začíná totiž až tak kolem osmé, a to už by někteří z nás umřeli hlady. Nakonec se ale podařilo a restauraci s typicky francouzským burgerem a hranolky na všechny způsoby jsme našli. Při tom nás bavil David politicky nekorektními komentáři na adresu šéfkuchaře s původem zřejmě odněkud z rovníkové Afriky.

 

Pak jsme vyjeli lanovkou nad Lyon, že se podíváme na pěknou vyhlídku na město od baziliky Notre Dame de Fourviere, kde nás ovšem vyhodil neúprosný Mugambeho bratranec (pochopitelně Davidův popis), že za půl hodiny se zavírá a že už by nás nevyhnal. Výhled tedy nulový, nikde v okolí nic, tak sestupujeme temnými uličkami bez možnosti doplnění hladinky zpět do centra Lyonu k řece Rhôně, na jejímž břehu si dáváme další už asi desátou láhev vína. To nás lehce zmáhá, takže pro dnešek program ukončujeme, i když padají ještě nápady, že půjdeme do nějakého toho „klubu“, kam nás ale naštěstí nepustili.

Druhý den po pár hodinách spánku zcela svěží (rozuměj kocovina jako prase) vstáváme a jelikož si po včerejším pochodu pamatujeme, že je centrum daleko, Václav všem instaluje aplikaci Lime a drandíme na elektrických koloběžkách na místní farmářské trhy na náplavce u Rhôny. Tam si kluci svojí brilantní francouzštinou objednávají 7 kuřat a jako bonus ústřice, snídani šampionů. Ústřice byly dokonce zadarmo, protože se pan účetní málem pozvracel, tak ani prodavač nechtěl zaplatit. Hold umění polknout je umění polknout…

Za chvíli už nám ale jede TGV do Marseille, tak v Carrefouru nakupujeme lehké občerstvení na cestu – ano tušíte správně, 8 lahví vína a jako bonus samozřejmě skleničky, talířky, nůž a sadu klobásek a smradlavých sýrů. Ve vlaku rychle dorovnáme hladinku ze včerejšího večera, spolucestující z nás mají radost a postupně vystupují asi dřív, než plánovali. Jízda skrz Provence směr Azurové pobřeží je ale parádní a místy vlak uhání skoro 300 km/h, velký zážitek, který si ale většina z nás bohužel moc nepamatuje.

V Marseille jsme kolem poledního z budovy nádraží doslova vytekli a hned nás mírně zaskočila nabídka místních borců na nákup kokainu, ehm zajímavé. Všechny láhve padly, tak si dáváme kafe a doplňujeme zásoby v dalším obchůdku u nádraží. Někteří už sotva chodí, ale zatím se hrdinně držíme a aspoň tak nevnímáme, že postupem k centru se stáváme jedinými bělochy široko daleko. V arabské čtvrti na nás koukají trochu nevraživě, když objednáváme halal párečky s vínem v ruce a tak tušíme, že možná tady nebude tak bezpečno. To se potvrdilo o chvíli později v místě, které jsme na památku postiženého nazvali „Davidův průsmyk“. Dva borci, od pohledu ze severu Afriky, mi nejdřív šikovným chmatem vytáhli z kapsy mobil, na což jsem okamžitě přišel, protože jsem bez mobilu jak bez ruky, takže na mou výzvu, aby ho vrátili reagovali překvapivě pozitivně a já tak dostal svoji nepostradatelnou hračku zpět. Takové štěstí už neměl David, kterého zřejmě zákeřně obrali při močení, komplet celá peněženka fuč. To jsme ovšem zjistili až na hotelu, když se David nemohl identifikovat při check-inu občankou (on teda nemohl ani mluvit, ale to je detail).

   

Ztráty jsou povoleny, a tak až na pana účetního, který se probral z deliria a měl pocit, že už je neděle a musíme na letiště, načež se odebral spát, vyrážíme do víru třetího největšího francouzského města. Cíl je restaurace s tradiční marseillskou polévkou Bouillabaisse (podle Harťasova virálního příspěvku „bojabéz“). Tu se nám najít nedaří, zato ale vidíme piva v happy hour, 50% sleva, tak okamžitě nabíháme do podniku v přístavu, abychom si konečně srazili kyselinky. Popíjení příjemné, pak ale přijde účet na 120 EUR za 15 piv a to se nám nějak nezdá. No samozřejmě jsme si objednali jen piva, na která se akce nevztahuje. Tak ještě pro jistotu dáváme 3 panáky Zacapy na žal, že jsme utratili tolik peněz a další průběh večera je lehce v mlze. Akorát tu polívku jsme myslím měli, asi za 50 eur porci samozřejmě.

 

Poslední den od rána vytrvale prší, nám je zle a už se jen modlíme ať to nějak do večera doklepeme, letadlo nám letí v 19 hodin. U oběda si krátíme chvíli hledáním spoje pro Davida, protože na konzulátu mu řekli, že otvírají v pondělí a že ho určitě bez občanky do letadla nepustí. David celý den prská, že přes Londýn, Kodaň a nějakou holandskou díru nepoletí, my se zatím opět zavíňujeme místním „božolé“ a játra dostávají na frak. Rychlá návštěva baziliky Notre-Dame de la Garde s výhledem na město proběhla a už se blíží večer.

No nebudu to protahovat, štěstí opilcovo zafungovalo na výbornou a Davida jsme do letadla nakonec nějak záhadně propašovali a do Prahy tak odletěli kompletní. Ale bylo to s odřenejma ušima, tak jak to umíme jen my.