Berounská 24h
Jedno krásné všední odpoledne mi zazvoní telefon a na displeji vidím jméno Tomáše Mastíka: „Nechceš za měsíc jet Berounskou 24 hodinovku ve štafetě? Máme poskládanej výbornej tým, ale jeden klučina vypadl. Letos je to vyhlášený jako Mistrovství ČR, měli byste velkou šanci na titul.“ Dlouho neváhám, nabídce neodolám a mám tak zaděláno na další nevšední zážitek.
24h MTB závody se pořádají v ČR 4 – Jihlava, Liberec, Bystřička a Beroun. Jihlavu i Liberec jsem absolvoval, zkoušel jsem štěstí v kategorii 12h sólo. Při těchto závodech můžete závodit jak sólisté, tak ve 2členných nebo 4členných štafetách (12 anebo i 24h). V Berouně jsem jel kategorii sólo 2 roky dozadu, takže jsem tak trochu (ne)věděl, co mě čeká.
Trať nás čekala hodně náročná, kopcovitá, kdy na 14km okruhu s převýšením 322 metrů prvních 6km stoupáte, pak jedete po (nakloněné) rovině a ke konci klesáte. V týmu jsem byl společně s Jirkou Chybou (ročník 1979, vítěz Českého poháru masters 2013/2014 v cyklokrosu), Václavem Šuserem (ročník 1987, vítěz liberecké 24h z roku 2012) a Lukášem Tvrzem (letos 9. na MČR v silniční časovce amatérů). Moc jsem nevěděl, co od toho čekat, ale věřil jsem, že budu platným členem….
Do Berouna přijíždím klasicky na poslední chvíli vzhledem k tomu, že jedu až z Benešova nad Ploučnicí a nikdo mi to nevěří, poněvadž zázemí je asi 15km od domu mých rodičů. Nemůžu najít náš stan s klukama, telefon mi nefunguje, poněvadž neplatím faktury a moje číslo je pro odchozí hovory „odpojeno z provozu“ a tak když mi volá Tomáš a ani o tom neví, beru mu to a poslouchám konverzaci: „Dnes máme slušnej tým, dva výborný cyklisty, jeden magor a další ultra-magor“…radši se ani nepidím po tom o kom to vlastně mluví a zanedlouho slyším Tomáše: „Hééééj, Jirko, tady jsme!“ a stan nacházím. Potkávám se s kolegama z týmu, který vidím podruhé v životě. Zjišťuji, že se na závod nepřihlásil největší konkurent, tým Bikeranche a tak bychom měli mít ulehčenou situaci v boji o nejvyšší pozice.
Taktika je jasná – budeme se střídat po dvou okruzích, poněvadž po jednom „by to nemělo cenu a než se dostaneme do tempa, už bychom se zase střídali“..nezbývá mi než souhlasit. Start je ve 12h a náš tým rozjíždí reprezentant Chybič. Po startu je asi na 30. místě. Kecáme s Lukášem a po 35minutách se kolem nás prořítí borec v červeném trikotu – náš kolega Jirka Chyba, který nenechává nic náhodě a už v prvním kole si získává zhruba minutový náskok. Čumím jak vejr a pak při procházení louky slyším od pořadatele – „Viděli jste toho blázna ve Specialized dresu, to je nějakej sebevrah, musí bejt zakyselenej už na první hodině“…lehce se pousměji a odcházím radši do stanu, nejsem si jistej jestli jsem tady správně. Vyrážím až jako třetí, za Vencou Šuserem. Chci jet v klidu, ale zodpovědnost mi nedovoluje jet pomalu a tak první okruh jedu totální šrot. Na 10km si říkám, jak blízko budu Chybičovému času z prvních kol pod 35 a 36 min…po 38min, kdy jsem ještě nezačal na 12km sjíždět si říkám, že je asi něco špatně a do cíle prvního kola příjíždím kolem 42min. Mám lehkej pocit viny vzhledem k tomu času a v druhém kole, plný odhodlání vydat ze sebe vše, se za chvilku začínám houpat na sedle. „A dop*dele!“ Překvapil mě defekt, takže po výměně zajíždím druhé kolo za 49 min a jdu se radši schovat do auta….
Závod pokračuje, další štace mě čeká cca po 19h, kdy střídám opět druhého v pořadí Vencu Šusera – ten zajíždí kola kolem 37min, je prostě libovej. Při mém druhém okruhu se začínají lehce honit mraky, přichází přeháňka a tma je neúprosná. Při sjezdu toho moc nevidím, protože jsem si ještě nenamontoval světlo a tak věřím cyklistovi se světlem přede mnou, kterého těsně sleduji. Časy mám za 42 a 45 min, začíná totál pršet a jsem rád, že mojí část mám za sebou.
V dalších hodinách do sebe rvu jídla co jen to jde, abych byl ready na mou noční část šichty…spát se mi nechce a tak zevluji v autě s internetem v ruce a závidím na fb lidem nad statusama, kde všude lemtaj piva a bavěj se životem při sobotním večeru, zatímco já se tady gumuju do nesmyslů.
Řada na mě vychází kolem druhé v noci – je po dešti, trať hodně uklouzaná a tak spíš závody na kolech to připomíná klouzání se na ledě v bruslích, kdy si nevíte rady, jestli vede kolo vás nebo vy jeho…párkrát házím tlamu, naštěstí padám do měkkého a tak stehy na ruce a koleni, které mám z minulého týdne z triatlonu v Klínech, drží. První okruh zajíždím kolem 54 minut a do druhého se mi vůbec nechce. Ve stoupání druhého okruhu mě předjíždí snad tři lidi a nechápu co se děje, jsem vyprášenej jak starej plesnivej kocour a sotva pletu nohama.. Pak se snažím jet opatrně, ve sjezdu se motám jak nudle v bandě, ale jedu na jistotu, přeci jen lepší ztratit pár sekund než se tu znova rozsekat a skončit v místní nemocnici – pravda, v té Berounské jsem ještě nebyl (a že už jsem jich po celé ČR pár navštívil). Do cíle druhého okruhu přijíždím prošitej jak perskej koberec (rozuměj unavenej, cyklistická hantýrka) a belhám se k autu, kde vypočítávám čas mé další účasti a ve 4:30h uléhám do spacáku s úžasným vědomím 3h spánku.
Budík mám na 7:30, mám spočítáno, že bych měl mít 40 min na probrání se a přípravu další mojí části. Po probuzení koukám na net a průběžný stav – a sakra, Lukáš od nás jel jel jen jedno kolo a Venca Šuser akorát projel do jeho třetího kola v kuse. Přibíhám do stanu: „Kde si, Tě tady hledáme. – „Jsem chrápal, asi jsem měl jet, co? – V poho, Venca jel do třetího, sice trochu blbě koukal, ale znáš ho. – No právě že neznám…“ přikyvuji a běžím se aspoň trochu najíst, abych nejel úplně nalačno. Čekám na příjezd Vency, už vyladěnej v uplém trikotu a ještě do sebe na občerstvovačce cpu posledních pár soust a koketuji při tom s fešandami, které tu neúnavně krájejí a krájejí ovoce a další dobroty celou noc i den. Bolí mě nohy, bolí mě záda, bolí mě zadek, bolí mě naražený rameno a chce se mi spát, nejradši bych do sebe nalil 5 piv, hodil dýchánek omamné látky, plácnul s sebou na trávu a nic neřešil…ale od toho tady dnes nejsem. 7. a 8. kolo, jedu pro změnu šrot, nemůžu přehodit na malý převodník obalený ještě z noci bahnem. Opět se nevyvaruji dvou lehkých pádů, které jednoduše přišly díky únavě, lehce blátivé trati a mojí nezkušenosti z terénu. Konec osmého kola už si náramně užívám a euforie mě žene vpřed. Je mi jasný, že pokud se nestane nic zásadního, na druhý tým v pořadí máme jeden okruh náskok a dotáhneme to do cíle.
A je to tady, vítězství je naše! Lukáš zajel poslední dva okruhy kolem 45min. Při vyhlášení se stavíme na bednu. Při ceremonii hlasatel oznamuje, že jsme objeli 32 okruhů a oblékáme se do krásných dresů mistrů republiky. Hlasatel mi poté nastavuje mikrofon k puse s otázkou: „Čekali jste to?“…na nic obyčenejšího se zeptat nemohl a tak po 2sekundovém váhání odpovídám: „Hmmm, jo.“…
A je to za námi. Chtěl bych poděkovat všem pořadatelům a lidem, kteří se zasloužili o tak nádhernou čtyřiadvácu a sličné zdravotnici, kterou jsem budil v nočních hodinách, aby mi převázala bolístky. a i mým týmovým kolegům, poněvadž pro mě byla opradu čest být po jejich boku. V ČR je s MTB závodama velký boom, ale upřednostňuji tyto závody před klasickými závody Kola Pro Život a podobnými masovky, kde před vámi a za vámi jede „na krev“ 500 hrotilů a div vás při sjezdu kvůli pár sekundám nesestřelí ze sedla. To čtyřiadvacetihodinovky mají úplně jiný náboj, jedete si tu svojí, brzo po startu se startovní pole natáhne, soupeři vám uhybají, vy uhybáte jim a vše je ve stylu fair-play. Navíc díky možnosti štafet můžete jet opravdu tu, která vám nejvíc vyhovuje.
Navíc chci poděkovat všem mým třem soukmenovcům, poněvadž pro mě byla opravdu čest být po jejich boku. Bohužel mi krásně ukázali, že jsem byl zaručeně nejhorší z týmu :-D. Holt na sobě nesmím přestat makat a tak po přesunu k našim běžím k večeru 10km ze Svárova na byt do Prahy, v sobotu mě čeká můj třetí Ironman Slovakman v Piešťanech a tam se nikdo nebude ptát na to kdo je kdo…
Díky a nepijte tolik.
Jirka Kala, externí dopisovatel
