Jiří Kala – 2015

Je to nějaký ten pátek zpět co jsem naposledy přispěl nějakým tím mým moudrem na stránky mého kolegy Pavla z bývalé práce. Při dnešním obědě jsem si řekl, že je na čase trochu oprášit psaní všema deseti a zhodnotit opožděně rok 2015. Samozřejmě primárně z té sportovní stránky.

Svoje webové samozřejmě nemám. Je pravda, že při pohledu na web Ondry Teplého bych něco takového rozhodně rád zrealizoval. Jeho řádky často čtu s otevřenou pusou hodně dokořán. Objemy, které je tento triatlonista schopen vstřebat, bez řádného odpočinku a v krátkém sledu za sebou, jsou opravdu neuvěřitelné. Ale na web bych si musel při mých časových možnostech rozhodně pořídit nějakou dlouhonohou asistentku a to by nevěstilo nic dobrého. Ale vraťme se k hodnocení.

Rok 2015 začal jako každý v mé poslední pětiletce. Novoročním maratonem v Zurichu startující 1.1.2015 v 00:00. Přípravě jsem tentokráte obětoval celkem hodně, běhal jsem cíleně (za prosinec cca 150 naběhaných km, což je na mě opravdu dost) a i přesto, že cílový čas 3:24 nebyl nic extra, v náročných sněhových podmínkách na okruhu v Zurichu jsem bral celkově top ten, což se v zahraniční konkurenci počítá. Leden se nesl v duchuu kvalitního plavání, kdy jsem si víkend co víkend každé ráno vstával na sedmou a od osmi už si to plaval poctivé objemy v berounském plaveckém bazénu. Výsledkem bylo 40km za leden, což ve finále byl třetinová část komplet naplavaných kilometrů v roce 2015. Stihnul jsem se i podívat do Zell Am See, kde jsem si u hory Kitzsteinhorn oblíbil okruh na běžky v 3000 metrech nad mořem. Koncem ledna jsem pak absolvoval úžasný tréninkový kemp na Mallorce s Martinem Krupičkou, kdy tělo fungovalo jako zatím nikdy v teplých krajinách a téměr 1200 najetých kilometrů je toho důkazem.

Poté následovalo opuštění mého zaměstnání a né úplně povedený přesun do Brna za prací, který skončil velmi záhy. Nicméně pokud jste střelec jako já a ničeho se nebojíte, jdete si za svým cílem a mně až po nastoupení do low-costového obchodu sportovních potřeb došlo, že jsem opravdu šlápnul vedle. Život šel ale dál a tak jsem díky možnosti být v Brně objevil nové krásy země české, navštívil jak Velké Karlovice, tak třeba pohraničí se Slovenskem a Beskydy obecně.

Období březen až červen raději vypustím z mého repertoáru poněvadž se neslo ve znamení práce po nástupu do farma firmy sídlící v Praze. Tyto tři měsíce byly opravdu dost pesimistické a je až neuvěřitelné, jak vám nepřející kolegové, extrémně dlouhá pracovní doba, náplň práce které nerozumíte, ale hlavně workoholická teamleaderka, která vám neustále omílá, že se vše srovná, dokážou zkazit i osobní život a vzít i chuť do sportu, bez kterého jsem konkrétně já jako tělo bez duše. Ze sportovních aktivit bych vyzdvihl jen duatlon Krušnoman, který jsem šel s relativně slušně naběhaným objemem, ale vzhledem k vysoké konkurenci a „nadrženosti“ domácích triatlonistů před sezónou jsem skoro žádné body do poháru neposbíral.

Přesuneme se do června, který začínal half-Ironmanem Czechmanem. Měl jsem den před ním citelný náběh na chřipku, v den závodu jsem myslel, že nevstanu, nakonec se tělo nějak zmátořilo, ale cílový čas 5:30 si za rámeček rozhodně nedám. O to více překvapila forma na první Ironmanu sezóny Moraviamanovi, kdy klaplo snad úplně vše co klapnout mohlo a já posledních 500m sprintoval do cíle s vidinou premiérového pokoření času IM pod 10h – čas se zastavil na 9:59:37, což mě jednak dosti nakoplo, druhak ukázalo, že pokud jdu do IM opravdu odpočatý, je mé tělo schopno velkých věcí. Týden na to jsem si střihnul korporátní hry díky firmě CSC v Anglii a silničním kritériu bral doslova protrápené, ale krásné 2. místo.

Hned týden na to, první víkend v červenci, jsem si střihnul další IM, tentokrát horský pořádaný Honzou Pešanem u Trutnova. Ač dost unavený pár dní před před závodem, závod mi skvěle sednul a nebýt utrhnutí mého caddyho, který mě doprovázel na maratonu, ve 20% stoupání z Pece pod Sněžkou a potom lehčího zakufrování 2km před cílem, díky čemuž jsem se do cíle dostal o hodinu později, bral bych opět top ten. Ale vesměs o nic nešlo, na druhou stranu jsem dobře potrénoval. Červenec se jinak nesl ve znamení únavy, kterou jsem si ale nepřipouštěl a dal si osobák na silničním kole s partou kolem Martina Čížka na Černou Horu a zpět – hodilo to nějakých 330km za 11h v sedle.

Srpnový IM v Piešťanech mi opět nesednul stejně jako v roce 2014. Po žalostné cyklistické části, kde jsem navíc defektil a v maratonu, kdy jsem po 21km myslel, že to se mnou sekne, jsem nakonec dokončil za pomalých 10:45, ale i přesto si připsal důležité body do Českého poháru. V srpnu jsem dál už jen závodil a téměr netrénoval – TriPrague jsem měl za barákem, fajn závod, ale s velkou konkurencí, takže relativně zbytečný co se týče bodů do poháru. Pilman – krásný závod v areálu pilské nádrže na Vysočině, z mého pohledu trochu pomalejší, ale konkurenta Kundráta jsem nechal za sebou a druhý den jsem si ještě střihnul sprint triatlon Řeka, kde jsem až na běhu odpadnul a doplatil tak na únavu z Pilmana.

V září byl na programu duatlon Příbram, kde jsem posbíral důležité body do poháru vzhledem k malé konkurenci a týden na to half Ironman v Šamoríně, kde to byl hop nebo trop poněvadž to byl poslední závod ČP a já měl jen 1,5 bodu náskoku na čtvrtého Kundráta (pro neznalce profesně člena zásahové jednotky v Praze, nerad bych se s ním pouštěl do křížku :-D). Plavecká část se mi povedla, na kole mě stáhnul jen o pár minut a běhu už jsem si to zkušeně pohlídal, i když to dost bolelo, ale i tak jsem si v cíli mohl vulgárně zahulákat :-D. Nicméně třetí místo v age group v Českém poháru mi nestačilo a tak jsem se tři dny po Šamoríně pustil bezhlavě do úniku na plzeňské Giant Lize v Plzni s Nesvedou, Okrouhlickým a mistrem Novotným. Výsledkem byl totální držkopád, smotání (shození) celé této skupiny a vyražení obou jedniček. To jsem se spravil opravdu úžasně. Druhý den jsem se pak modlil v nemocnici na Kladně, abych neměl žádnou zlomeninu, protože jsem měl ještě přihlášený Ironman na Elbě. Dovolená před tímto s IM s mojí mámou v Garmischpartenkirchenu, Lago di Garda a lázních Saturnia se opravdu hodila a nastartovala mé tělo k perfektnímu 12. místu celkově na Elbamanovi, vítězství v kategorii 25-29. Dost mě zklamala úroveň italských triatlonistů i přesto, že tento IM se hrdě honosil „Mistrostvím Itálie“. Závodníci před závodem opravdu vypadali nadupaně, rozplavávajíc se do nekonečna den před závodem, ale opak byl pravdou.

Říjen už znamenal jen pár provětrání se na bikových závodech s Jirkou Pfeifrem a listopad se nesl v podobě exotické dovolené na Maledivách díky kamarádovi Tomášovi, který tam pracuje. Po vrácení jsem byl zlanařen oprášit mé hokejové aktivity a vyřídil si hostování do TJ Sokol Cerhovice hrající naší 6. (!) nejvyšší hokejovou ligu. Hrál jsem jí opatrně, protože rok 2016 bude můj poslední v kategorii 25-29 v triatlonu a tak bych nerad aby mi nějaký zakomplexovaný stokilový vořežprut z pralesní ligy urval třeba koleno.

Prosinec se i přes relativně odpočinkový listopad zapsal do mých pamětí 14 denní totální únavou, kdy jsem nebyl schopný vůbec ničeho a říkal si jestli se z toho marastu opravdu někdy dostanu. Ve finále se to povedlo a já tak směle můžu dřít dál.

Koncem roku jsem pak měl možnost začít pod vedením paní Falge trénovat plavání na ČZU, což mě konečně donutilo na této disciplíně přes zimu trochu zapracovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat několikero lidem, které mě v mojí honbě za kilometry, které většině lidem vůbec nedávají smysl, podporují. V první řadě je to moje máma, bez které bych nebyl tam kde jsem teď. Pak mému psovi Maxovi, který se ke mně po nocích neúnavně tulí :-D. Michalu Keslovi za možnost reprezentovat tým NejlevnějšíPneu.cz a možnost účasti na seriálu Giant Ligy. Panu Wimmerovi a celému týmu CK Fanygastroservis Příbram, díky nimž můžu chodit na dráhu v zimních měsících. Několika sparingům. V první řadě Martinovi Krupičkovi, jehož dresy hrdě reprezentuji na dráze, Adamovi Šimkovi válčícímu v Americe a Vojtovi Rakovskému, který má podle mého neskutečný talent na kolo. Martinovi Házemu za občasně ubykace ve Špindlerové Mlýně, Jirkovi Bulanovi za možnost pořízení TT speciálu Cervelo za super cenu a věnování staršího, ale funkčního Garmina J. Jirkovi Pfeiferovi za možnost plavání na Zeleném pruhu a Janu Frycovi za možnost noclehu v Liberci a hlavně skvělého tréninkového parťáka, kterým je. Určitě nesmím opomenout ani netriatlonisty Ondru Tichého, Martina Kuklu a Honzu Kotěšovského, s kterými je život jednoduše fajn. A také bych chtěl poděkovat panu Károvi do hokejového oddílu Sokol Cerhovice, který tu valčí již od roku 1948 a nabídl mi možnost být na ledě jen za cestovní náklady.

A kteří borci mě za mojí honbou motivují?! Namátkou Pepino Svoboda, komentátor mnoha triatlonů, který má ve své sbírce více než 50 dokončených Ironmanů. Petr Vabroušek, který je důkazem toho, že s věkem roste vytrvalost. Jiří Hledík, šedesátník který na stará kolena začal pokořovat nonstop závody na kole. A mohl bych pokračovat samozřejmě dál.

V posledních pár řádcích bych se chtěl omluvit všem lidem, které mám kolem sebe, ale nejsem schopen si na ně udělat čas, jít s nima o víkendu jednoduše na pivo a probrat všechny denní radosti i starosti. Pokud něco dělám, dělám to pořádně – včetně dodržování životosprávy. Věřte mi – sport dělám kolem dvaceti let a poslední dva roky jsem konečně našel disciplínu, na kterou mám hlavu a snad i trochu talentu. Jdu si za svým a budu to bušit dokud to jen půjde, protože jsem si konečně našel sport ve kterém jsem aspoň trochu vyjímečnej. Buďte happy, usmívejte se na české občany v metru a když budete mít blbou náladu, jděte si zaběhat :-D….

 

Váš skoro-abstinent Kalič J