Buon giorno Italia! – Kde se sny stávají skutečností
Vlak nás rychlostí 200 km/h unáší vstříc našemu snu. Míříme do Florencie, a už se nemůžeme dočkat. Ze studia dějin umění už víme jaké poklady světové architektury, sochařství i malířství konečně uvidíme na vlastní oči. A že jich není málo…
Do kolébky renesance dorážíme za tmy. Místo očekávaného nádraží v centru se ocitáme na tom vzdálenějším. Menší komplikace, hlavním úkolem je teď ale najít místo k noclehu. A jak se ukazuje, nebude to vůbec lehké. Během přibližování do centra zkoušíme každý cenově přiměřený hotel/hostel, ovšem bez úspěchu. Po devátém pokusu už jsme vyřízené, zaplujeme proto do internetové kavárny. Ani na internetu ale nemůžeme na nic volného natrefit. Nedaří se dokonce ani po telefonátu známé majitele kavárny. Je prostě víkend, a to do Florencie jezdí snad úplně všichni. Měníme taktiku, hledáme kempy…a bingo! Nad městem je kemp Michelangelo. Mají volno. Vyrážíme, a rychle, recepce zavírá za 20 minut. Trochu to připomíná terénní běh, kemp je zrovna na jediném kopci ve městě. Se zátěží na zádech se běh mění v rychlou chůzi a pak už jen bezdeché drápání do vrchu. Odměnou je ale ten nejkrásnější výhled na osvětlené město pod námi a replika Michelangelova Davida za zády. Do kempu je to doslova už jen pár kroků. Cestou míjíme „supr-trupr“ taneční klub, prý se tam schází smetánka z celého okolí. Vypadá to tak. Před ním u luxusních bouráků postávají tlupy“ Barbínek a Kenů“. Kemp je naprosto úžasný, nejlepší jaký jsme kdy viděly! Jedinou vadou na kráse je hlasitá hudba právě z onoho klubu. Jsme ale tak unavené, že pod naší plachtou téměř okamžitě upadáme do sladkého bezvědomí.
Srdíčko plesá
Ráno se naše cestovní idylka trochu kazí. Probouzím se s obličejem slitým do jedné roviny s nosem. V noci si místní hmyz spletl můj obličej s večeří. No super. Janča má o dost větší štěstí. Po hodině intenzivního ledování začínám mít cit v tvářích. Croissanty a cappucino na terase s výhledem na střechy města, ráno výrazně vylepšuje. A pak už jdeme objevovat krásy Florencie. Nejdříve, míříme na nejznámější most přes řeku Arno, Ponte Vecchio. Je tak zaplněný turisty, že si ho ani pořádně neprohlídneme. Pár kroků od něj už ale přicházíme do pohádky. Je jí náměstí s radnicí. A před ní samozřejmě slavná Michelangelova socha Davida. Ta ale není to, co nás okouzluje nejvíc. Na náměstí je mimo rozsáhlého cyklu soch a reliéfů inspirovaného únosem Sabinek také skvostný Perseus s hlavou Medúzy od Benvenuta Celliniho. Naprosto dokonalá kompozice i ztvárnění antické báje. Náměstí jednoznačně dominuje už zmíněná radnice. Navenek strohá, opevněná stavba s převysokou věží má nádvoří zdobené freskami měst, která patřila pánům florentské městské republiky. Sloupy, které ho podpírají, jsou zase zdobeny štukovou výzdobou s rostlinnými motivy. A všechna tato bohatost je ještě zvýrazněna zlatým podkladem. Florentští vládci prostě byli vždy při penězích, a je to vidět na každém kroku.
Bloumáme ulicemi, míjíme spoustu zajímavých staveb, o kterých ale průvodce zarytě mlčí. Je toho tady prostě příliš. Tedy ne, že by nám to vadiloJ. Kostely, chrámy, fontány, sochy a zase kostely…a každý unikátní. Po chvíli ale narazíme na chrám, který zdaleka převyšuje všechny ostatní. A nemluvím jen o majestátní výšce stavby. Florentský dóm je tak obrovský, že když stojíte na jedné straně, druhý konec vám připadá jako namalovaná kulisa. Určitě s tím má co do činění i obklad stěn tvořený obrazci prokládaného zeleného a bílého mramoru. Doslova pár metrů od hlavní lodi se tyčí zvonice. To je specialita italské architektury, campanila (tedy zvonice) je často samostatnou stavbou. Přímo před hlavním vchodem je pak slavné Baptisterium San Giovanni. Osmiboká stavba je nejznámější zejména svými bronzovými dveřmi, na kterých pracovali vrcholní umělci své doby. V reliéfech zde můžete sledovat výjevy ze Starého i Nového zákona. Takový renesanční komix.
O ulici dál objevujeme Palazzo Medici. Ten známe opravdu jen z obrázků v učebnici. Právě šlechtici z rodu Medici byli velkými mecenáši umění, a výrazně se zasloužili o současnou tvář města. Hned za palácem je bazilika San Lorenzo s přidruženým sídlem, kde se nachází slavné Michelangelovo „tekoucí“ schodiště. Ale je zavřeno…neděle…tenhle obrázek v realitu tedy neproměníme. Stejné je to i v případě hlavní tržnice. To nás mrzí ještě o něco víc, protože jsme věrné fanynky italského kuchaře Emanuela Ridiho. Inspirované jeho pořadem jsme toužily ochutnat místní specialitu Lampredotto. Jedná se o housku s dršťkami, tedy něco, co bysme doma ani nevzaly do pusy. Ale když „Ital“ říká, že je to lahůdka…… No nic, alespoň nám zbyde víc peněz na zmrzlinu. Ono totiž, dokud jste neochutnali tu italskou, je to jako byste zmrzlinu ani nikdy neměli.
Ve výčtu toho co jsme viděly bychom mohly pokračovat dál a dál. Kromě Nalezince neviňátek, stojí za vypíchnutí i Muzeum historie. Tedy nebyly jsme uvnitř, ale v zahradě je vidět krásný příklad typické etruské hrobky. Etruskové obývali zdejší oblast ještě před Římany. Kostel Santa Croce a socha Danteho, která stojí před ním, také určitě stojí za těch pár kroků navíc.
A za perfektním dnem uděláme odpovídající tečku. Vývrtku nemáme, a tak kupujeme lokální pivo. Po horkém dni stejně bodne víc. Ještě než dorazíme do kempu, usedáme na schody na kopci s výhledem na město, stejně tak jako spousta místních i turistů. Kopeček, na kterém bydlíme, je totiž tak nějak potkávacím bodem. Stejně jako u nás „pod ocasem“. Sedíme, posloucháme místního amatérského, lehce falešně zpívajícího kytaristu. Decentně upíjíme pivko a sledujeme magický západ slunce nad Florencií. Čas teď nic neznamená. Na světě není jiné místo, kde bychom byly raději…
CO JSME VIDĚLY – uvedeme jen památky, které opravdu není radno minout, a v podstatě se to ani nedá. Kdybychom měly popisovat všechny krásy Florencie, bylo by to opravdu hodně dlouhé čtení.
Dóm Santa Maria del Fiore(výstavba 1296-1887) – hlavní florentský chrám je se svou unikátní kupolí jasnou dominantou městského panoramatu. Kupole, navržená Philippem Brunelleschim, byla vzhledem k šíři základny a způsobem výstavby ve své době naprostým technickým zázrakem.
Baptisterium San Giovanni (asi 4. stol. – 12. Stol) – světoznámá křestní kaple s unikátními bronzovými dveřmi s výjevy Starého a Nového zákona. Jejich autory jsou Andrea Pisano, Lorenzo Ghiberti a Michelangelo Buonarroti.
Ponte Vecchio(tzv. starý most) – za 2. světové války byly zničeny všechny florentské mosty přes řeku Arno. Velitel německé jednotky, pověřené jejich zničením, byl ale naštěstí obdivovatelem historie a stavby se mu zželelo. A my tak můžeme most dodnes obdivovat.
Náměstí Signorie – zde je soustředěno snad nejvíce pamětihodností na metr čtvereční. Před městskou radnicí stojí proslulá socha Davida. Na rohu radnice pak vyvěrá voda z Neptunovy fontány. Je tu také jakási otevřená galerie Loggia dei Lanzi. Mezi volně přístupnými sochami vyniká sousoší Perseus s hlavou Medúzy. Kromě souboru Sabinek a Únosu Sabinek je zde také Herkules krotící kentaura. Uprostřed náměstí je pak jezdecká socha Cosima I. Medici.
TIP
Chystáte-li se spát v jižnějších částech Itálie pod širákem nebo ve stanu nezapomeňte na repelent. Mohlo by se stát, že Vás hmyz „sežere za živa“. A že byl tedy hodně akční!
…A NA KOLIK NÁS TA SRANDA ZATÍM VYŠLA..
Jízdenka Verona – Florencie: 37 EUR/os
Kemp (2 noci): 28 EUR/os
Úschovna zavazadel v kempu: 2 EUR/os
Vstup do baziliky San Lorenzo: 10 EUR/os
Hoodně zmrzliny:-): 3 EUR/os
CELKEM: 160,65 EURO/os
