Na cachaçu do pralesa
Cachaça je brazilský národní alkoholický nápoj, jenž je velmi často přirovnáván rumu. K výrobě se používá zelená cukrová třtina. Ta se nejdříve lisuje, pak se nechává kvasit a nakonec prochází destilací. Nejkvalitnější druhy se nechávají dozrávat v sudech. Obsahuje 40% alkoholu. Slangově se Cachaça nazývá pinga, caninha nebo aguardente.
Cachaça, na rozdíl od rumu, se nevyrábí z melasy (vedlejší produkt při výrobě cukru), ale ze šťávy cukrové třtiny. Vyrábí se exkluzivně v Brazílii, kde je ohromně populární. Běžně se jí říká “pinga”. Původně se Cachasa označovala jako nápoj pro chudé. V poslední době však získala na věhlasu a získala si mezinárodní renomé.
Národní den Cachaçy je 13. září. Mezinárodní den Cachaçy připadá na 12. června a oslavy tohoto nápoje v regionu Minas Gerais se konají 21. května. Oslav není nikdy dost.
A protože nás vítr zavál do samotného centra Sao Paula, odkud je region Minas Gerais co by kamenem dohodil, čili poctivé 4 hodiny v autě, byla volba jasná. Jede se ke zdroji, do brazilského pralesa, kde místní domorodci pěstují s velkou oblibou cukrovou třtinu. S kým jiným vyrazit na tak dobrodružnou cestu než s konzulkou České republiky v doprovodu brazilského osobního řidiče. Tím naše starosti s organizací značně opadly. Řidič měl naší důvěru jen do té doby, než vjel po 5ti min. jízdy do protisměru, tedy zákazu vjezdu proti 3 proudové přesile. Bylo vidět , že pracuje v diplomatických kruzích. S bravurou elegantně vycouval za tónů stejnorodého klaksonového koncertu. Po 3 hodinách úmorného vedra paní konzulka naznačila, že v pralese není moc zachodů, a tak navrhuje lehkou svačinku ve fast foodu u cesty. Nutno podotknout, že byl jediný asi na 70km. Po načerpání sil jsme se vydali vstříc brazilské džungli. Najednou mezi pahorky se rozprostírala malebná vesnička, řidič něco zamumlal a bylo jasné, že se už blížíme vytouženému cíli. Z dálky u silnice na nás mával místní palírník, kterého živí cukrová třtina. Přivítal nás širokým úsměvem a se stydlivou dcerou.
Překvapilo mne, že i paní konzulka se hned ptala palírníka, kdeže se to vlastně nachází. Když se někteří z nás částečně zorientovali, dal se palírník do vysvětlování postupu výroby. Skok+ opět překvapil a nenechal se rozhodit portugalštinou. Proces je velmi podobný pálení naší oblíbené slivovice, a tak nastaly vtipné pasáže, kdy my jsme rozuměli palírnikovi v jeho rodném jazyce, zatím co naše konzulka si s překladem lámala hlavu.
Chtěli jsme ale začít od kořenů a pojmout naší návštěvu opravdu edukativně. Palírník nastartoval 50let starý automobil, posadil nás vedle sebe a vydali jsme se na plantáž cukrové třtiny. Bylo takové vedro, že ani ptáci nelétali, ale co by Skok+ neudělal pro své čtěnáře. Třtinové pole vypadalo jako třtinové pole a my se krásně prošli ve 40ti stupňovém vedru s dobře naladěným palírníkem, který mimo jiné vysvětlil, jak třtina klíčí a kdy se sklízí. Po krátké pauze jsme se opět vydali luxusním vozem zpět do sklípku, kde jsme našli stín a hlavně zásoby domácí Cachacy.
Sudy jsou ve sklípku pravděpodobně už od nepaměti, nesly na sobě fotku dědečka a různých rodinných příslušníku, kteří se podíleli na výrobě konkrétního ročníku. Když jsme se zeptali, který sud má pan domácí nejraději, tak je to prý ten od souseda, že se na něm vůbec nenadřel a hlavně je zadarmo.
