Šéfredaktor za Sportem 2

Jak jste si již milí čtenáři všimli, sportu se absolutně nebojím a tu a tam se nechám zlákat. Nejinak tomu bylo poslední neděli, kdy bylo třeba ukázat mé kvality v módním „sportu“ jménem H.E.A.T.

Pro ty, co nevědí co to H.E.A.T. je, tak je to běhání na pásu, který není poháněn elektřinou, ale lidským sádlem. No prostě moderní ultra blbost. Říkám si, že pomalu dochází invence majitelům fitcenter. Ale budiž.

Kdy jindy jít za sportem než v neděli ráno od 9h. Už jen za ten čas bych si nafackoval, ale budiž, je třeba ukázat světu další pokořenou metu ve sportu. Fit centrum, které mělo tu čest, se jmenovalo Leisure Club Olšanka. Už ten název mě lehce varoval, ale přiznejme si, kdo je v neděli po ránu v myslící kondici.  Jako svědky jsem si s sebou vzal tátu a sestru.

Inu, dostal jsem ručník, skříňku, ze které podle odéru právě vyběhnul kvalitní bezdomovec a šel jsem na to. Na úvod je třeba říct, že po rozlepení očí a spatření trenérky docela chápu, proč do těchto podniků chlapi chodí. Určitě to není kvůli spolu sportujícím, to byla extra bída, ano i ty sestro, ale trenérka dobrý.

Devátá hodina odbyla a hrdě jsem vstoupil na pás:

9:05 – divná to věc ten H.E.AT.. Člověk stále běží a ono nic. Jak pravil klasik, neurazí a nepotěší. Za tohle lidi platí 150 Kč?!

9:10 – hudba puštěna, dupu si do rytmu a pozpěvuju si. Nic výrazného, trošku tedy nuda no. Čekal jsem to lepší. Fakt je to sport?

9:15 – aha, lehká změna, trošku se zrychlilo tempo, špekoun naproti mně, ne nebylo to zrcadlo, se začíná zadýchávat. Žádám od trenérky větší tempo, nejsem na důchodcovském zájezdě, jsem přeci šéfredaktor sportovního a kulturního magazínu.

9:20 – 2x –až 3x aha. Jde se do kopce. Pás se nějakým zázrakem zdvihnul a udržet se v tempu začíná být těžší. Táta vedle mě se začíná modlit a odpočítává minuty do konce, sestra si běhá, jako by se nechumelilo a mně dochází humor.

9:25 – začínám trenérku nesnášet. Po výšlapu do ukrutného kopce (asi 5minut) teď dáváme pás úplně vodorovně a předkloníme se a běháme. Triko jsem spotil skrz na skrz, začínám vidět mžitky a představuju si, kolik za 150 Kč by bylo piva. Co je to humor?

9:30 – konec legrace. Tady jde do vážna. Špekoun naproti vypadá jak po infarktu – ne Shange, není to zrcadlo! A trenérka pořád zrychluje. Asi je už lehce unavena i ona, jelikož z teplákové bundy jde do topu. Z toho ale nic nevidím, protože oči se mi zalévají krví. Sestra ještě hecuje, pojď, dáme si místo trapné chůze běh. Znáte ten seznam vět před smrtí? Tak měl bych další do seznamu…

9:35 – ta pseudo trenérka stále zrychluje. Co to sakra je? Jsem rád, že se udržím na nohách, potím krev, prakticky nevidím, z ručníku se stala žíněnka a ona pořád zrychluje!?

9:40 – vyhlašuju džihád! Špekoun přede mnou umřel. Nebo to alespoň někdo říkal, nevidím a mám halucinace a svalové křeče. Z nějakého důvodu nedokážu zastavit.

9:45 – hahahaha dáme si ještě 5 minut. Hahahahaha, přestávám vnímat, plivu krev, začínám vidět světlo.

9:45 – kóma.

10:15 – po odtažení do sprch a profackování jsem obživl. Při odchodu z Olšanky paní recepční přeje, „hezký den, doufám, že se Vám u nás líbilo a přijďte zas“.

 

No a vážený soude, nezabil byste ji?