Na skok na vodu -Den pátý: Do města cesta.
Tak se naše putování blíží do zdárného konce. Sice jsme v menším počtu, než jsme byli před 5 dny, ale slabší kusy odpadávají. Ráno bylo opět slunečné a mě už od sluníčka svrbí snad už úplně všechno. Krásné ráno.
Jak jsem již zmiňoval včera, bylo třeba splnit včerejší úkol a to sníst zbytek buřtů. Zbývalo jich krásných 12. První várka padla na vynikající buřtovou polévku. Recept je podobný polévce sekyrkové, jen místo sekyrky dáte buřta. Pak samozřejmě tradiční špekáček, pečený, vařený, „na sucho“, s rýží jako rizoto a tak dále. Kreativitě se meze rozhodně nekladly. Podařil se opravdu malý zázrak a všechny špekáčky se úspěšně snědly. Dokonce byl mezi námi takový borec, jenž dokázal ochutnat všechny varianty přípravy špekáčku. Patří mu můj velký obdiv. Tedy jak jemu tak i jeho žlučníku.
Dnes nás čekala konečná 18 km trasa. Obrovskou devízou této trasy je, že jsou za celou dobu pouze 2 bufety a pak nic. A zásob opravdu ubývalo. Zůstalo nám jen jedno červené víno, jež se maskovalo za bílé. Červené proto, že nám červené víc chutnalo a bílé, protože klamalo barvou. Nebyl čas, tak jsme vyrazili vstříc další cestě. Cílem byl Boršov nad Vltavou. Pokud si říkáte, že jste o tomhle městečku nikdy neslyšeli, nic si z toho nedělejte, já taky ne.
Na cestě se dle předpokladů vůbec nic nestalo, sluníčko svítilo, voda tekla a nic. Takhle to ubíhalo přes 3 hodiny, až jsme dorazili k bufetu, kde mají mít výborné pšeničné placky. Rád bych vám je, vážení čtenáři, popsal, ale my jsme i přes hodinové čekání žádnou nedostali. Nejprve zde byla ukrutná fronta. A jak to umí Češi, každý předbíhal každého a každý hlídal někomu místo, tak se nedalo dostat nikam. Po cca 30 minutách se davem nesla panická zpráva, že dochází těsto. A opravdu, za 10 minut konec vydávání placek, není těsto. V tu chvíli se někdo zvednul a jel do vesnice pro další várku těsta. Ne, aby když dochází, někdo někam dojel. Mezitím by obsluha mohla být trpělivá a vstřícná. Bohužel takoví nebyli. Nebudu se rozčilovat, prostě to byl venkov.
Po této anabázi jsme vyrazili dále po absolutně nudném proudu do Boršova. Těsně před Boršovem jsme zastavili u starého jezu, a co jsme neviděli. Krásný bufet i s jazzovým koncertem. Vynikající chleba se sádlem a cibulí a k tomu Svijanské pivo. Takhle bych si představoval bufet na Vltavě. Obsluha nadmíru příjemná a ochotná, nabídka jídla dostačující a bezchybná. Skok+ jednoznačně doporučuje.
Konečné 2 kilometry utekly velmi rychle a Boršov, naše konečná stanice, nás vítal. Bohužel ne s červeným kobercem a skelničkou sektu v ruce, stále je co zlepšovat.
Jak celou akci shrnout? Bezchybné sjíždění Vltavy a všem kdo to nezkusili, to vřele doporučuji. A koho nepřesvědčili články, prohlídněte fotogalerii, stojí to za to.
