Francie – Dijon, Meursault
Snad každý zná dijonskou hořčici, ale město, jež je takto proslulé, se pyšní i více zajímavostmi. Bývalé sídlo burgundských vévodů, ano přesně těch, kteří tak hrozně nenáviděli francouzského krále, že byli schopni kolaborovat během Stoleté války s Angličany a prodat tak Johanku z Arku. Dijon je v podstatě synonymum štiplavé bílé hořčice, která zde byla vyráběná po staletí. Jelikož se zde nacházíte ve městě, kde se hoduje a pije až do rána, chovejte se pěkně jako místní a byl by hřích neochutnat všechny místní variace na tuto hořčici. Kdysi to bylo centrum světské moci pro celou Francii. Dnes je pouze hlavním městem burgundského regionu. Nejvýznamnějším bodem města je dozajista Palác burgundské šlechty.
V centru Starého města stojí 52 m vysoká věž Filipa Dobrého, která je nejviditelnější pozůstalostí vlády vévodů. Tyčí se nad všemi budovami ve městě. Vyšlápněte si 316 schodů této 600 let staré věže, abyste shlédli na romantické panorama Starého města. Z osobní zkušenosti doporučuji většinu času strávit venku, mezi vinicemi a krásy města poznávat za večera. Dijon totiž v podvečer získává krásnou atmosféru a nasvícené památky mírně hořčičnou barvu, což je víc než vhodné právě pro toto město. Ovšem je nutné si uvědomit, že večer už nebudou muzea ani katedrála otevřené, je tedy nutné vytyčit si priority. U mě jasně zvítězily vinné stezky v blízkém okolí.
My jsme se vydali autem do této oblasti vína a hořčice za poznáním vinařství a nákupem speciálních Barrique sudů na víno, konkrétně do městečka Meursault v burgundském regionu proslulém především výrobou bílých vín odrůdy Chardonnay.
V Praze mě známí upozornili na drahé poplatky za dálnice, ale moc jsem tomu nenaslouchal. Cesta přes Německo byla nepříjemná. Pršelo a vzhledem k ročnímu období déšť přecházel místy v déšť se sněhem. Nevím, jak to domácí dělají, ale jejich silnice (dálnice) nemají chybu. Nikdo vás navíc nešikanuje za rychlou jízdu a to pak cesta úžasně ubíhá. Možná tomu nebudete věřit, ale při cestě tam i zpět jsme neviděli jedinou havárii. Chcete jet rychle, tak jeďte. Řidiči jsou k sobě mnohem více ohleduplní, nepřekáží si, neblokují, nevybržďují, což na naší zoufalé D1 zažijete často.
Těsně u francouzských hranic jsme se na německé straně vyspali v ubytovně F1. Za 435Kč na hlavu jsme měli pokoj, kde bylo čisto, teplo, televize a místo na osobní věci. Tuto záležitost jsme měli vyřízenou z Prahy kompletně i se zaplacením. Vy, narození v polovině minulého století, byste žasli, jak o generaci mladší si s tím umí poradit. Ke vstupu do ubytovny použijete automat, kde naťukáte kód a vše k přespání je vám k dispozici. Pokrok je zkrátka pokrok.
Ráno jsme vyrazili podle plánu, překročili hranici a vydali se po francouzské dálnici směr Dijon. Při prvním placení mýtného (2,80 Eur) nás opustila ekonomická obezřetnost a dál jsme pokračovali po dálnici. Zle jsme byli vytrestáni na sjezdu, zhruba po 180 km po nás chtěl automat 15 Eur a to není málo. Navíc jsme si užili pěkný problém s automatem, který přijímá pouze kovové mince a bankovky do hodnoty 50 Eur a my měli pouze 100 Eur nejmenší. Pokud nejste jazykově vybaveni, nejezděte ve Francii po dálnicích, Zablokoval jsem jeden průjezd a se 100 Euro bankovkou obíhal řidiče, zda mi ji rozmění. Ano, nerozměnili. Buď opravdu neměli, anebo nechtěli „čížkovi“ pomoci. Jak dál… no promačkáte všechna tlačítka a začne s vámi komunikovat obsluha. Díky tomu nám automat vydal dlužní doklad a otevřel bránu. Dlužím tedy „Frantíkům“ 15 Eur a nevím, jak to zaplatit. Po této zkušenosti jsme na dálnici již nenajeli. Ve Francii na dálnici je omezená rychlost na 130 km/h, ale téměř souběžně běží silnice lepší jak naše D1, kde je omezená rychlost na 110 km/h. Jako u nás nikdo nedodržuje rychlost na dálnici, tak to samé dělá Francouz. I tady jsem potkal jen ohleduplné řidiče a to je milé. Pokud máte cíl a nemáte zrovna nejlepší navigaci, tak si užijete francouzského značení. My nekonečně dlouho hledali „tonnellerie DAMY“ = bednářství = výrobna sudů. Masakr. Městečko Meursault jsem několikrát prokřižoval sem – tam a továrna nikde. Naštěstí nám manažerka zvedla telefon a navedla nás, jinak jsem tam snad kroužil ještě teď.
Po návštěvě bednářství naše cesta probíhala již bez problémů. My jsme vyřídili vše, co jsme potřebovali a domácí se projevili jako skvělí hostitelé, doprovodili nás na oběd a doporučili vinařství, které bychom měli navštívit, když jsme v tomto kraji. Rádi jsme tuto návštěvu absolvovali. Vína byla skvělá, ukázková vinařství, skvěle prezentovaná, ale o tom již bude příští článek.
Láďa Drápal
