Israman

Při jednom z dopoledních rutinních pracovních dní mě Andrea Pelcová (děkuji Ti) oslovila, jestli bych nenapsal report o mém první Ironmanu, který jsem absolvoval v lednu v Izraeli. Nějak jsem se k tomu neměl, ale po 3 měsících jsem si uvědomil, že to jednoduše chce nějakou vzpomínku.

Bude to dlouhý a (ne)věřím, že i nudný, ale je to určitý způsob jak ze sebe ventilovat všechny pocity, radosti i strasti závodu, který pro mne bude, doufám, jen přechodným krůčkem k dalším vrcholům, které v hlavě mám.

Předem bych chtěl zdůraznit, že nejsem žádný mimozemšťan. Vytrvalostní sporty dělám 5 let, a kdyby mi někdo v začátcích řekl, že touhle dobou budu jezdit 12hodinovky na kole, budu mít absolvované 4 maratony v nohách a úspěšně zvládnutého Ironmana, poslal bych ho do neznámých končin a hlavně bych ho hrozně vysmál.

Myšlenka Ironmanu vznikla úplně náhodou – jedním střeštěným nápadem Martina Krupičky loňské léto (tohoto kluka bych se právě mimozemšťanem nebál nazvat). Dlouho mi to vrtalo hlavou – závod o distancích 3,8km plavání, 180km na kole a 42,195km, navíc v horách okolo 1000 m. n. m. Na jednu stranu to byla obrovská výzva a dokončit premiérového Ironmana právě na izraelském území by byla určitě stylovka. Druhá stránka věci znamenala určité omezení hokejových aktivit, které přes zimu provozuji. A vzhledem k tomu, že nás tuto sezónu ve Slavoji Zbraslav bylo „zkušených“ borců minimum, úplně se to nehodilo. Ve finále jsme se ale přihlásili a už nebylo úniku.

Na Silvestra 14 dní před tím jsem si zaběhl můj klasický novoroční maraton v Curychu, který jsem absolvoval už potřetí. Chtěl jsem to mít na „rozběh“, ale vzhledem k tomu jak jsem byl na šlupky v cíli v žádném extra čase 3:30, říkal jsem si, že to asi opravdu nebyl dobrý nápad. Víkend na to jsem si ještě stačil pořádně pročistit tělo nemalým množstvím domácí slivovice s Vojtou Hamplem a Michalem Novákem v zaslíbeném městě Uherského Hradiště (omlouvám se za znetvoření gauče :-D) a víkend na to týden před Ironmanem jsem si dal takového tréninkového ½ Ironmana. Přiznám se, že jsem cítil, že Martin Krupička mi vůbec nevěří, protože přípravě jsem opravdu moc nedal a zatímco on švihal nesmysly s Michalem Kohoutkem na Mallorce, já se rval po večerech o hokejových trénincích s Ondřejem Tichým a pak šel v klidu na pivo.

Cestu a pobyt v Izraeli přeskočím, to by bylo na jinou kapitolu, jen bych uvedl večer před závodem, kdy jsem si po večeři dal dvě chutná místní piva a ve 21h bez známky nervozity už jsem spal jako zabitý. Budík druhý den byl už na třetí hodinu, díky radám Martina Botha (týmového kolegy Martina Vabrouška) jsem ráno spořádal dvě porce snídaně a náležitě se před startem (několikrát) vyprázdnil. Zároveň mě opravdu potěšil zájem tolika lidí mého odkazu live přenosu, který jsem hodil na fb a říkal jsem si, že mě snad pár lidí i sleduje.

Start v 6:15 místního času byl ještě skoro za tmy – v půjčeném neoprenu od Jiřího Bulana (díky moc) jsem si to plaval hezky v klidu, první 1,9km okruh byl bezproblémový, ale když jsem ho dokončoval a chystal se na druhé kolo, vůbec se mi nechtělo. Následující 800m úsek k lodi, kde se stáčelo doleva a po chvíli se vracelo, mi připadal fakt nekonečný. Párkrát jsem se snažil otočit a plavat znak, abych si odpočinul, ale při otočce zpět se mi vždy tak zamotala škeble, že jsem si myslel, že se utopím. Aspoň jsem si mohl úžasně ulevit v této části závodu – neznám moc lepších pocitů, než když se vám „to“ rozleje po neoprenu a zahřeje po celém těle (snad to Jirka nečte :-D). Při dokončování plavecké části už jsem měl úsměv na rtech, poněvadž jsem věděl, že kolo mám najeté a ten běh už se nějak poddá.

Cyklistickou část jsem začal zlehka, prvních 10km bylo do kopce, jel jsem na pohodu, ale i tak jsem předjížděl hrozná kvanta lidí. Po vyjetí na horizont na nás čekaly dva cca 85km okruhy. Po prvním okruhu už byl ten druhý hodně na samotku, předjel jsem asi 4 lidi a to jen díky tomu, že oni stavěli na malou, kdežto já to zvládl za jízdy z mírného kopce :-D. Při předjíždění nějakého itala s číslem 222 jsem zvolal „Bravo, perfecto numero“ a ital se slušně pobavil. A já se při těch 6,5h občas taky pousmál, máte tam totiž hromadu času přemýšlet o všem možným. Honí se vám hlavou myšlenky o rodině, psovi, práci, prolemtaných večerech i bejvalkách :-D. A v neposlední řadě – když jsem si vzpomněl na hlášku Martina Krupičky den před závodem: „Co to je za ovary?“ Musel jsem se od srdce začít smát. Celou cyklistickou část jsem se snažil furt jíst a pít. I když už jsem byl kolikrát přeslazenej, věděl jsem, že při běhu toho do sebe už moc nenarvu.

Běžecká část začínala v kopcích, takže prvních 10km byl seběh. Snažil jsem se hodně cupitat a nepřepálit tempo. Asi na 13. km si říkám, že to nebude žádný med kroužit tady 3 okruhy po pobřeží a bude to dost na morál. Po chvíli dobíhám Daniela Palka (slováka, který má v nohách nespočet Isramanů a letos absolvoval i ultramaraton na Antarktidě). Dan je moc fajn, kecáme snad o všem – vypráví příhody z Ironmanů, z nichž mi v paměti utkvěly dva: ten v Číně, kdy prý na první bójku vzdálenou necelý km od startu doplavalo asi tak 20% závodníků (ještě, že se podobný závod nepořádá v Indii :-D) a ten ve Wisconsinu, prý studentské město asi tak s miliardou studentek a při závodě „náruživých“ fanynek, tam se musím někdy vydat :-D. Nejspíš bych mohl běžet rychleji, ale těžko říct, jestli by mi nedošly síly, a jestli by byl morál na to běžet celou dobu sám. Každopádně překvapila mě situace, kdy jsem si musel odskočit (tentokráte na velkou) a vybízím Dana, že ho pak doběhnu – „To je v pohodě, si odskoč, já tu na Tebe počkám“…a opravdu se tak stalo…po chvilce přibíhám zpět na trať, on protahujíc se přikyvuje, jestli můžeme pokračovat. Běžíme spolu až do 35. km, kdy si říkám, že aspoň ke konci zrychlím, abych si mohl říct, že jsem to tu úplně neodfláknul. Kousek před cílem vedle mě jede izraelská fešanda v civilu na kole a vyptává se, jestli náhodou nechci srazit čas pod 12h. Dávám s ní za běhu řeč a k údivu zjišťuju, že dělá triatlon, ale nestuduje – jako každý mladý člověk v Izraeli má povinnou vojenskou docházku. Cíl probíhám v čase nad 12h, pohotovost hlasatele s mikrofonem spolu s místními pořadateli a dobrá muzika mě nutí dát si taneček a pobavit okolní obecenstvo (video snad brzy obdržím od táty Martina Krupičky) a postupně mi dochází pocit, že jsem IRONMAN.

Večír chodit můžu – na rozdíl od některých, ale je jasný, že pokud to člověk dá za 10 a půl hodiny nebo 12, je to sakra rozdíl. Poněvadž v Izraeli jsem asi tak jednou za život, leju do sebe pár piv a jdu se ještě podívat do víru velkoměsta na místní šťabajzny – bohužel sám, všichni od nás jsou vyšťavený.

Komická situace nastala den poté – při vyhlášování jsem si ustlal na plážičce kousek od pódia a chytám si to krásně vitamín D. Po vyhlášení vítězů a všemožných proslovech slyším něco o vyhlášení kategorií – a světě div se, zanedlouho se ozývá jméno „Jiri Kala“. Rychle se zvedám z pláže a nevěřím svým uším, v pantoflích a tílečku si jdu pro třetí místo v kategorii 25-29 let.

Co říci na závěr? Tak určitě :-D. Vše je jen o hlavě a o tom, jak moc to chcete. Nikdy jsem neměl na nic talent – v hokeji jsem nehrál nikdy nic vyššího než 2. Národní Hokejovou Ligu a momentálně se plácám v přeboru jen díky tomu, že jsem tak fyzicky nadřenej. Plavat mě nikdo neučil – pílí a jako samouk jsem poctivě odplavával metr po metru a zvyšoval dávky. A když jsem pár let dozadu belhal na prvním soustředění na běžkách s cyklisty CK Příbram na Šumavě denně nejmíň s 2h záseky, nečekal bych, že se za půl dekády dostanu na takovou úroveň. A ještě jsem neřekl poslední slovo!!! J

Napsal externí dopisovatel Jiří Kala