Jak jsem běžel Košický maraton
Pár měsíců dozadu jsem byl zlanařen redaktorem Skok+ mistrem Drápalem, abychom si udělali výlet do Košic na Mezinárodní maraton míru. Obvykle nerad jezdím dlouhé štreky na závody, pokud se nejedná o dlouhý triatlon, ve kterém mám (relativní) šanci na dobré umístění, ale vzhledem k tomu že Pavel se toho nebál a zabookoval vše s předstihem, nebylo úniku.
Přípravě jsem moc nedal, byl jsem se párkrát proběhnout v podobě přesunů Svárov-Zličín (od našich ke mně domů) a Zličín-Svárov, bohužel na víc tréninku nezbývalo moc času. I přesto jsem věřil ve vylepšení mého osobního rekordu na maratonské vzdálenosti, kterým je doposud čas z Barcelony (3:14) z roku 2011.
Cesta do Košic byla předlouhá, s krátkým zastavením na Pavlově vinohradu u Dubňan a doplnění (nejen) červených krvinek, jsme se stihli v pátek ještě zastavit ve Vídni, kde asi tak 5 aut na jednoho obyvatele udělalo své, a tak valíme trasu Vídeň – Košice snad celý den. Sobotní den jsem doslova prozevlil, z pelechu se vykopal až před polednem, stihnul jsem se ještě obrovsky přežrat výborného hovězího steaku v košické steakárně, zalil to pivem a večír usínal s lehkým pocitem viny, jestli během závodu náhodou nebude chtít ven. Kolem třetí ráno se akorát dopotácel na hotel Pája, ovlivněn nemalým množstvím zlatavého moku a vína, kterému, jak jsem zjistil, setsakramentsky rozumí. Naštěstí závodil jen na inlajnech v den závodu, ale i tak bych mu chtěl za probuzení poděkovat, protože to pro mě znamenalo impuls k první snídani a vstřebání tak nejdůležitějšího množství sacharidů, které jsem během maratonu potřeboval.
Čekaly na nás dva 21 km okruhy, takže člověk si mohl dobře rozvrhnout síly. Na start se stavím až na poslední chvíli a prvních 5 až 10km se jen proplétám mezi pomalejšími běžci. Vůbec nedokáži odhadnout své tempo, řídím se podle tepáku, ale ani tak si nejsem jist. Maratony jsem šel letos už 4, ale všechny v rámci triatlonu, takže jsem nevěděl, co od nohou očekávat. Ze začátku tedy běžím kolem 160 bimbanů (rozuměj tepů) a disciplinovaně to držím. Zhruba na 12. km běžím podél kolejí a naproti vidím skupinku běžců okolo borce s balónkem vyznačující tempo na 3 h, dobíhám na jeho místo asi po 7 minutách a jsem happy, takhle by to šlo. To byl ovšem jaksi špatný výpočet, doteď si to nedokážu vysvětlit :-D. Na 15. km obdivuju krásy jedné fešné běžkyně. Říkám si, že něco takovýho bych mohl mít doma, a když ji předbíhám a otáčím se, zjišťuji, že běží štafetu. Číslo jsem si klasicky nezapamatoval, a tak si dodnes v práci zpívám písničku od Helenky Vondráčočkové: „Máš toho moc a jsi příliš dlouho sám…“ Aneb když holku neoslovíte hned, potom už nemáte šanci :-D…
Na 18. km mě předbíhá borec ladným tempem, nohama kmitá jak ve známé znělce z večerníčka a já si říkám, kde se tady bere. Po chvilce zjišťuji, že běží BOS! Nedělám si srandu, fakt… Chvilku obdivuji jeho styl, ale jeho tempo je na mě moc vysoké. Na konci půlmaratonu dobíhám tentokráte jiného borce, který běží také bos a udivuje mě, jak na něho všici diváci nevěřícně zírají… přibíhám k němu a zvolám: „Klobouček, k tomuhle bych se chtěl taky jednou propracovat.“ – „Jen makej, je to paráda!“ Sděluji mu mé počáteční zážitky o běhání v pětiprstech, které praktikuji půl roku a poté se loučím, borec končí na půlmaratonské části.
Půlmaraton protínám v čase 1:40 a říkám si, že je asi něco špatně, s takovouhle tu tříhodinovou hranici nepokořím. Snažím se zrychlit, běžím už kolem 170 tepů, ale nejspíš jen pocitově. Asi na 25. km mě dobíhá frajer, říkejme mu poloslepec, kterému vykládám, že bych rád čas stlačil kolem tří hodin. Hází slovo do pranice a to tím, že to kdysi běhával, ale že je potřeba mít naběháno minimálně 250 km měsíčně. Tiše se pobavím vzhledem k tomu, že mám za září naběháno asi 80 km :-D… Startovní pole už je teď hodně nadělené na jednotlivce nebo malinkaté skupinky. Kolem třicátého kilometru míjím fandy z místního trancového klubu. Jsou to takoví nadšenci, že vyndali reprák ven z klubu a pustili muziku dost nahlas, aby nám dodali energii. Musím se přiznat, že i na mě to byl styl muziky moc „technovský“, na který nejsem zvyklej ani z Retra…, a že jsem se tam něco nalemtal :-D. Nicméně tito pařmeni si plácají s běžci, očividně tak dva dny nespali, a tak nelením a plácám si s nimi. Po plácnutí mi dochází, že bakterie, které jsem touto cestou získal, bych nenasbíral ani na Hlavním nádraží v Praze :-D. Na 30. km dobíhám borce s dresem Triatlonu Mladá Boleslav – dáváme se do řeči, svěřuje se, že se mu zrovna moc nechce, ale hecuju ho, a tak spolu držíme pěkné tempo. Vykládáme, povídá, že kousek před ním běží Dzurinda, slovenský mecenáš. Něco mi říká, že bych tuhle celebritu dnes mohl porazit. Za chvilku mě předbíhá poloslepec, já nelením, odbíhám Boleslavákovi, který děkuje, a už jdu fakt na morál, vůbec se mi nechce. Přesto se k Dzurindovi přeci jen přibližuji, dobíhám ho, a když ho pozoruji na 40. km, má docela dost a já se ujišťuji, že už jsem ten obličej s knírkem někde viděl :-D. Nenechávám nic náhodě, přidám na tempu a s poloslepcem postupně stupňujeme rychlost, předbíháme všechny jako vítr a já tepu 180 tepů, ale jsem na pokraji zhroucení. 1 km před cílem už to vypouštím, 45letý poloslepec mě tedy dal, ale nic si z toho nedělám, je mi jasné, že osobák 3:14 nepadne, a tak už si to v poklidu dobíhám v čase 3:19.
V cíli jsem kupodivu dost na šlupky, musím si na 7 minut lehnout, aby to se mnou nešlehlo a pak chůzí pokračuji na náš hotel, abych si rychle zabalil a společně s Pájou jsme valili co nejdříve do ČR, přeci jen víkend bude každou chvíli u konce.
Po cestě probíráme storky z našich (ne)všedních životů, zjišťujeme, že máme i podobný smysl pro humor a já se tak těším na další výlet, který s tímhle fotbalovým internacionálem zažiji…jako novinář :-D.
Zatím a sportujte, je to fajn
Jirka Kala, externí dopisovatel
