Jak jsme jeli uzbeckým lůžkovým vozem

Při návštěvě redakčního týmu Skoku+ v Uzbekistánu, jsme celkem třikrát použili vlak. K našemu překvapení byla souprava vždy čistá a pohodlná. Proto jsme se v poklidu vydali i při našem posledním pokusu na nádraží v Samarkandu s asi čtyř hodinovým předstihem, který měl pohodlně stačit na to, abychom koupili jízdenky a poseděli ve VIP salonku.

Ukázalo se, jak hluboce jsme se mýlili! Fronta u pokladny nenaznačovala nic neobvyklého kromě toho, že tam byl do dokonalosti dovedený uzbecký zvyk vytvářet frontu nikoli hadovitou, ale skrumáž, kde pracují ostré lokty a páchnoucí dech.

Z první fronty nás vyhodili, protože jsme chtěli platit hotově. Když jsme se probojovali k druhé přepážce, ukázalo se, že lístky mají, ale až na středu a to byla prosím neděle.

Nedalo mi to a vyhledal jsem komandíra stanice a s pomocí kouzelného slůvka inostranci se mi podařilo vymámit lístky na noční vlak do Taškentu, odkud druhý den letělo naše letadlo. Ovšem pod podmínkou, že si koupíme lůžko. Príma, je sice odpoledne, vlak jede v 6 hodin ráno, tak půjdeme ještě do města. Ve vlaku si pospíme a ráno budeme jak rybičky.

Jenže přátelé, uzbecký lůžkový vagón má s vagónem evropským podobnou příbuznost jako palác se stanem.

První podivnost byla, že jsme zastihli průvodčího při přikládání uhlí do kamen v předsíňce vagónu, další nastal po vstupu do lůžkové části. Tam, kde se obvykle nalézají jednotlivá kupé, byly jen přepážky a sedadla se proměnila v lůžka 40x150cm ve třech řadách nad sebou! Na druhé straně, tam, kde se vlaku obvykle nalézá chodbička, byly souběžně se směrem jízdy další, opět třípatrové postýlky.

Na lůžku ležela jakási deka a prostěradlo, prý tam dokonce byl i povlak. Vzhledem ke své velikosti jsem se ani nenamáhal, a lehl jsem si tak, jak jsem byl.

Moc jsem toho nenaspal, nejen proto, že jsem se na postel nevešel, ale jeden záchod pro celý narvaný vagón byl v neustálé permanenci, a každý, kdo prošel kolem, do mne strčil alespoň kolenem a jistotou bylo, že mne praští dveře.

Hodinu před příjezdem do Taškentu průvodčí z cestujících serval deku a prostěradlo naprosto bez pardonu.

Mně to moc nevadilo, protože se naštěstí v předsíňce mohlo kouřit a tak jsem si v oblaku dýmu představoval, jak by se jelo v legendárním Orient Expresu. No snad někdy příště.

Pro SKOK+ napsal externí redaktor P.König