Jak se v Uzbekistánu cestuje
Protože se zdá, že spotřeba cestopisných článků je neukojitelná, nabízím několik dalších postřehů z cesty Uzbekistánem.
Zážitky z cestování uzbeckým vlakem jsem popsal v předešlém neveselém článku, tak se soustředím na cesty, kam vlak nejezdí. Je to celkem jednoduché, kam nejede vlak, tam nejede nic. Tedy přesněji kam nejede vlak, tam jede taxi. Autobusová meziměstská doprava totiž neexistuje. Když jsme tuto skutečnost zjistili, hledali jsme, jak to teda vlastně funguje. Chcete-li jet na příklad z Buchary do Samarkandu, vyhledáte něco jako taxi nádraží. Většinou ho najdete poblíž nádraží vlakového, poznáte ho podle spousty naháněčů, kteří ovšem nejsou řidiči. K majiteli taxi Vás dovedou a zbytek konverzace je na Vás. Rozhovor probíhá stejně jako na bazaru. V okamžiku když řidič zjistí, že vaše ruština odpovídá střední škole před 30 lety, tak je doprava hodně drahá, záleží na Vašich schopnostech smlouvat.
Když dohodnete cenu, usednete do Daewa, které se jako jediné v Uzbecku vyrábělo, ale jen do té doby něž pan prezident licenci znárodnil a obratem prodal Chevroletu s tím, že jeho rodina má 50% podíl. V praxi to znamená, že milé Daewo je 15-20 let staré. Technický stav odpovídá tomu, že opravy jsou prováděny na koleně a stav kilometrů odpovídá cestě na planetu Mars a zpět. Nemáte-li rozměry průměrného Japonce, je cesta všechno jen ne pohodlná.
Takto cestujete Vy, turista. Domorodci řeší dopravu „maršrutkou“. Maršrutka je 100% malý mikrobus Daewo pro 6 osob neurčitého věku a stavu. Při silnicích postávají hloučky (asi rodiny) Uzbeků a čekají, až se u nich zastaví milosrdný řidič. Jaká je cena této dopravy, jsem nezjišťoval, protože dálkové trasy nejezdí.
Nám se vše zkomplikovalo tím, že z Buchary do Samarkandu se musí jet přes hory, začal padat sníh a řidič neměl řetězy= objížďka cca 100 km.
Aby bylo vše ještě dobrodružnější, měli jsme naplánovanou zastávku ve městě Šachrisábz, rodišti to národního hrdiny Tamerlána. Mimochodem, Tamerlán je historicky druhý největší masový vrah v dějinách lidstva, hned po Hitlerovi. 18 milionů lidí padlo pod nože jeho hord.
Zastávka v Šachrisábzu dopadla rovněž dramaticky. Vzdor tomu že jsme měli v jediném místním hotelu rezervováno, sdělili nám v recepci tři černě odění gentlemani, že nám nocleh nemůže být poskytnut, protože hotel nemá „licenciu“. Nezbylo než hledat nocleh soukromý, což znamená najít někoho, kdo je ochoten přestoupit zákon, neb soukromé ubytovávání cizinců jest zakázáno. No, my našli. Pokoj bez topení, koupelna žádná a záchod cca 300 kroků. Žádnej luxus na naše podmínky.
Ráno nás vzbudil náš taxiřidič s tím, že cesta je daleká. Opět tedy do polohy skrčence a vzhůru do Samarkandu. Jak lze snadno z tohoto článku dovodit, cestování po uzbecku není žádná sranda pro nás rozmazlené.
Pokračování naší cesty si nechám na samostatný článek někdy příště.
Pro Skok+ exklusivně König Petr externí( nebo extrémní) dopisovatel
