Na skok na vodu – den první: Cesta z města

Šéfredaktor redakce Skok+ není jen v kanceláři u počítače či na nějaké kulturní akci, ale občas vyrazí i mezi lid do terénu. Vzhledem k přízni počasí volba padla na vodáctví, tedy na zdolání dolního toku Vltavy od Lipna až po Boršov nad Vltavou. A protože šéfredaktor nezná malých úkolů, takže si nepůjčil raft s motorem, nýbrž usednul do Kajaku. Ale začněme popořadě.

Celkem se celé akce zúčastnilo 21 lidí, všech věkových kategorií, včetně 2 psů. Pro cestu jsme se rozdělili do 2 týmů, kdy jeden jel se všemi věcmi autem do kempu v Rožumberku a druhý tým se jal jet vlakem. Abych přinesl jasné svědectví, tak jsem se rozhodl s tou partičkou bláznů jet Českými drahami.

Ve středu 17. 7. 2013 ve 13.00 byl sraz s vodáckými souputníky na Hlavním nádraží. Co nutno dodat a pečlivému čtenáři to jistě vrtá hlavou, ne nejel jsem v obleku, kravatě a polobotkách, nýbrž ryze letně v bílých kalhotách a teniskách. Ano přiznávám, bílé kalhoty do ehm „vlaku“ nebyl ten nejlepší nápad. Vyzbrojen 16 pivy a 2 Jagermaistery jsem hrdě nastoupil do vlaku, o kterém jsem byl přesvědčen, že pamatuje, když Newton sázel strom a Archimedes si ve vaně hrál s kachničkou. Ale co by taky člověk chtěl za těch 200 Kč že… Inu padlo první dvoj-pivo a panáček Kapitána Morgana na přivítanou a vlak se rozjel, tedy ehm rozvrzal vstříc Českým Budějovicím. Po kontrole jízdenek nám překvapivě milá průvodčí oznámila, že nám České dráhy připravily adrenalinový zážitek ve formě přestupu na autobus. Za 200 Kč paráda!. Samozřejmě, České dráhy pamatují na určitý patricionismus, takže nepřistavily nám žádné kapitalistické pozlátko jako pan Jančura, ale poctivé karosy bez klimatizace. Rád bych zdůraznil, že ve stínu bylo krásných 29°C a v karose bylo tak 60°C. Nemusím snad dodávat, že polovina piv prostě padla. Zde bych rád vyslovil pochvalu Českým drahám, abychom si cestu pořádně užili, tak trasa ze Sudoměřic do Tábora nebyla vedena po dálnici, nýbrž po okreskách, takže měli jsme to štěstí a mohli jsme se v autobuse péct až 2x déle, než kdybychom jeli po dálnici.

Moji souputníci připravili hru proti trudomyslnosti „Macháček“, takže mohu zodpovědně říct, že mezi Táborem a Českými Budějovicemi se až na 6 vypitých piv a 2 litry Kapitána Morgana nic zásadního nestalo.

Jak pravil klasik: „ V Českých Budějovicích by chtěl žít každý, kromě mě ovšem.“ Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali do zastávky Rybníky. Opět milé překvapení, nechápu, jak je možné, že rychlík Praha – Linz zastaví právě v zastávce Rybníky, které jsou prakticky uprostřed pole, a nic tam není.

V Rybníkách jsme přestoupili do nového vlaku, City Elefant. Protože jsem tímto typem vlaku nikdy nejel a viděl jsem jej vždy jen zvenčí, docela jsem se těšil na nový zážitek. No, jak tento zážitek popsat. Z venku vypadá vlak docela pěkně a moderně, ale na vnitřku by to chtělo ještě zapracovat. Co je obrovskou výhodou těchto vlaků, je to, že když se ten vlak rozjede, tak neslyšíte ani vlastní myšlenky. Z jízdy jsem měl pocit, jako kdybych jel na cirkulárce, která za sebou táhne železářství. Takže opět bravo České dráhy, jsem rád, že jsou mé daně ve Vašem podniku rozpuštěny více než dobře.

Po úžasné asi 30 minutové jízdě na cirkulárce jsme dorazili do cílové stanice Rožmberk nad Vltavou. Inu kdo by si myslel, že zastávka Rožmberk nad Vltavou bude ve městě Rožmberk nad Vltavou, tak se opět plete. Zastávka se nachází asi 5km od samotného městečka a cesta vede po krásné silnici II. třídy, kde nevíte, zda vás nejprve přejede kamion anebo debil ve vytuněném Favoritu, kterého nenapadne nic lepšího než předjíždět na dvojité čáře.

Co čert nechtěl, asi po 1km urputného cestování jsme se dostali ke krásnému bufetu U Veverek hned u Vltavy, kde měli výběrovou zelenou za krásných 20 Kč. Přítel mé sestry měl to štěstí a mohl mě pozvat na panáčka čehosi neidentifikovatelného spolu s bezmasým párkem v rohlíku. Jedním slovem skvělé a už mi začíná být jasné, proč jsem do konce zájezdu byl závislý na černém uhlí…

Po nezbytné pauze jsme s písní na rtech a úsměvem v srdci došli až do kýženého kempu U Nojdy v Rožmberku nad Vltavou. Až při setkání s naší podpůrnou skupinou, která jela auty, nám došlo, že jsme se z toho vynikajícího bufetu vrátili v menším počtu, než v jakém jsme opustili vlak. Inu stane se. K našemu překvapení se asi po hodinovém čekání dostavila do kempu i ztracená část skupiny. Že prý si stopli raft, protože se jim nechtělo jít pěšky. Na vodě je prostě možné všechno a to byl jen začátek…