Z deníku šílence: Neočekávaná cesta, část 2.
I když to tak z počátku vůbec nevypadalo a vůbec jsem tomu nevěřil, nakonec jsem sebral loďák a opravdu nastoupil 20. srpna do letadla. Stejně to zase za chvíli zabalím.
Když jsem přiletěl na letiště do Londýna, nastoupil jsem do minibusu a jel minimálně 10 minut, než mě zase vysadili u nějakého terminálu. Potom jsem šel asi kilometr, než jsem se dostal ke kontrole. Po ní jsem s údivem zjistil, že terminál má asi 5 pater a propadá se do hloubky jak spartská díra v 300. Poté jsem zjistil další zajímavou věc. Můj let měl zpoždění, což je docela sranda, když máte na sebe navazující přestupující lety. Našel jsem si tedy pohodlné kožené křeslo a v něm čekal na můj let. Po chvíli jsem usoudil, že je čas přesunout se do dalšího terminálu. Sjel jsem eskalátorem do spartské díry a šel na metro, které jezdí mezi terminály.
V letadle jsem seděl v předposlední řadě, což je asi půl kilometru od předních dveří. S příjemným překvapením zjišťuji, že každé sedadlo má na protějším sedadle vlastní obrazovku, na které si můžete pouštět svou hudbu, filmy nebo hry. Asi první dvě hodiny jsem hrál 2D hru, kde jsem měl svou raketu a střílel brouky přede mnou. Na konci jsem s úžasem zjistil, že mám nejlepší skóre, dokonce 8x lepší než druhý, takže mé jméno je zvěčněno v British Airways. Aspoň doufám. Poté jsem si pustil film Nepřítel státu, abych zjistil, co mě v USA čeká. Během celého letu mi nosili jídlo a pití tak hojně, že jsem si to potom strkal do baťohu.
Po přistání ve Philadelphii jsem si stoupl do dvěstěmetrové fronty lidí čekajících na imigrační kontrolu nebo nějakou podobnou pičovinu. Nekonečné čekání vyrušila černoška stojící vedle fronty a volající něco dost podobného mému jménu. Dostal jsem dopis. Psalo se v něm, že z důvodu zmeškání letu jsem dostal voucher na jednu noc v hotelu Hilton a poukázku na jídlo. S díkem jsem to přijmul. Po pokecu s týpkem u přepážky jsem se odebral do garáží, kam chvilku poté přijel minibus hotelu Hilton. Dostal jsem pokoj jen pro sebe, který byl větší, než kterýkoli pokoj ve kterém jsem byl kdy ubytovaný. Na recepci jsem si objednal buzení po telefonu.
Za přibližně 4 hodiny to začalo hulákat. Šel jsem na snídani, kterou jsem zaplatil voucherem. Další věc, kterou jsem v hotelu ještě nezažil. Plná mísa uzeného lososa a spousta dalších ne zrovna levných záležitostí. Poté jsem sbalil svůj ranec a vydal se na letiště. Černoch s mikrobusem má ale 15 minut zpoždění. Po příjezdu na letiště hledám přepážku British Airways, která jaksi chybí. 40 minut před odletem zjišťuji, že letím s U.S. Airways. Utíkám na odbavení, kde mi oznamují, že mám těžší zavazadlo o 2 kila a něco mám přendat do baťohu. Jako kdyby to zachránilo letadlo před pádem. Za ona 2 kila chtějí 120 dolarů. Nakonec mě ale propustí. Zbývalo 30 minut do startu. Utíkal jsem na kontrolu mě a příručního zavazadla. Věc, se kterou si Amíci dávají záležet, je kontrola ostatních. Byla zde minimálně 200 metrů dlouhá fronta vždy aspoň 3 vedle sebe stojících lidí. Nakonec jsem je všechny drze předběhl a začal se svlíkat téměř donaha, abych mohl projít kontrolou. Po všemožném skenování a osahávání jsem utíkal na let. Čekala mě kilometrová cesta, než jsem zjistil, že jsem o 2 minuty přišel pozdě a že už zavřeli bránu. Šel jsem si tedy pro další letenku a čekal další 4 hodiny na let. Přesun na další terminál mi zabral 1 hodinu. Poté jsem letěl devítiřadovým smartletadlem do Mainu, který je sice stále v USA, ale měl by patřit Kanadě. Z letadla jsem viděl jen samé lesy, občas stromy, sem tam řeka a taky asi 2 domy. Times Square to zrovna není. Na letišti na mě čekal řidič, se kterým jsem čekal na dalšího kluka z Vietnamu. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že krom Asiatů tu vlastně skoro nikdo nebude. Během cesty do školy začal takový déšť, že skutečně nebylo vidět auto 10 metrů před námi. Po příjezdu do campusu jsem byl lehce šokován ubytováním. Hilton to fakt není. Začal jsem si pokládat otázku, zda má vůbec cenu si vybalovat. Tu otázku si kladu do dnes, stále mám půlku věcí v kufru.
Druhý den jsem vyřizoval registraci a potom po zbytek dne relaxoval, což je věc, kterou Amíci strašně rádi a často dělají. Jídlo je mnohem lepší než ubytování.
Včera jsme měli testování z angličtiny a matematiky, aby věděli, co si tam vlastně natahali. Docela brzo, co? Testy z AJ pro mě byly kupodivu docela lehké, ale z matiky jsem se málem rozbrečel. Půlku věcí jsem v životě neviděl, čtvrtinu vyplnil a čtvrtinu přes prázdniny zapomněl, takže mám lehce strach, do jaké třídy mě pošlou. Otec tvrdil, že některé typy těch příkladů se učil až na VŠ.
Dnešek byl v podstatě volný, tak jsem si skočil do gymu. O víkendu máme šílenost zvanou brunch, což v podstatě znamená spojení oběda a snídaně, takže škola sníží náklady. Když už jsme u jídla, mám pocit, že holka z kuchyně po mně jede. Třeba dostanu some special food.
Na pokračování pro čtenáře Skok+
David Andrejšín
