Šéfredaktor za sportem
Aby se nedalo říct, že jako šéfredaktor nesportuji a nemám ke sportu žádný vztah, rozhodl jsem se postavit tomuto předsudku hrdě čelem. Uznal jsem, že svět je asi již připraven a faktem je, že už je čas ukázat i své sportovní vlohy a kvality. A v čem jiném předvést své kvality než ve fotbale a florbale. No dobře, přiznávám, že to bylo trošku na nátlak kolegů z kanceláře, kteří mi velmi jemně sdělili: „Hraj nebo ti nezaplatíme faktury“.
18. 12. 2013. Zlatým písmem zapsané datum do análů, kdy došlo k tomu, že jsem oblékl dres české fotbalové reprezentace a hrdě jsem vstoupil do tělocvičny. Pokud by se v diskuzi začaly šířit pomluvy, že to nebylo dobrovolné, že jsem byl do tělocvičny pod nátlakem a ne úplně svobodně dotlačen, tak to jsou jen ehm… pomluvy… Tu modřinu na rameni jsem již samozřejmě měl…
Hrdě jsem nastoupil na lavičku čekajíc, že budu mít to štěstí a své vlohy ukážu příště. No nestalo se. Už asi za 30 sekund mě kolega Piťák s povzbudivšími slovy „táhni na hřiště prase“ postavil před hotovou věc. Ujal jsem se tedy pozice útočníka, kde jinde, že… a začal jsem hrdě usilovat o přihrávku, kterou bych proměnil v gól. Hned první kontakt s protihráčem, kdy jsem se jej snažil obrat o míč, mně utvrdilo v tom, že i začátky Messiho musely být těžké. On se tak trošku změní pohled na svět, když se na vás valí 70kg vážící a 1.75m měřící rozhicovaný Franta řvoucí „uhni vole“. Po krátkém proběhnutí života před očima, zkontrolování všech životních funkcí a probuzení z kómatu jsem se opět postavil na nohy.
A teď to přišlo. Nenápadně jsem se proplížil k protihráčově brance a čekal na svou příležitost. A najednou bum. Opět tma, průběh života před očima, hvězdičky a zdálky se valící křik „Václave neválej se pořád a hraj“. Ano, uhodli jste, spoluhráči mi nahráli. Sakra, kdo je o to prosil?!
Po dvou až třech kómatech, naražených dvou žebrech, bolících svalech, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám, to přišlo. Přimotal jsem se k brance, Franta zuřivý býk mně ještě nezpozoroval a ano. Nahrávka, elegantní zpracování, dvě až tři kličky, otočka, náznak střely a bum. Bylo to tam. Ano, vážení přátelé, první gól v mé sportovní kariéře. S ladností a přesností sobě vlastní. Pro případné šťouraly a pomluvy, že to prej byl jen odraz od Václava, jenž se správně odrazil… To je opět sprostá pomluva!
I od mých spoluhráčů jsem se dočkal pár teplých slov ve formě „stůj tam tak pořád a nehejbej se“ a protihráčův gólman zarytě mlčel a očima očividně hledal lano a nejbližší větev. Ano, doufám, že to moji životopisci zaznamenají a zlatým písmem zdůrazní v připravované knize Václav: život & dílo.
Jelikož jsem kluk učenlivý, dbaje rad spoluhráčů jsem se postavil ve správném úhlu k bráně. A měli pravdu. Pak to šlo ráz na ráz. Krásné 2 akce jsem ještě vymyslel, takže konečné skóre mého dne byly celé 3 góly. S lehkostí a přesností sobě vlastní jsem opět světu dokázal, že holt mám vlohy na všechno. Faktem je, že kolega Jirka co byl v bráně spoluhráče, má do teď noční můry a těžké spaní.
Druhý den jsem však nemohl moc chodit, natož se rychleji pohybovat, bolelo mně i dýchání, ale za ten status na facebook „ Václav, ten co dal 3 góly za zápas“ to stálo.
Světe, není zač.
