Z deníku šílence: Neočekávaná cesta, část 1.

V září v roce 2013 jsem začal hlouběji přemýšlet o mém životě a o tom, zda opravdu dělám to nejlepší a maximum pro mou budoucnost a teď to nemyslím pouze kariérně. Sice jsem v červnu na konci prvního ročníku gymnázia dostal vyznamenání, protože jsem si řekl, že ho prostě chci mít a trénoval jsem různá bojová umění, ale stejně jsem měl takový ten divný neutišitelný pocit, že někdo někde jinde dělá něco navíc nebo něco jinak a jeho posun či dosavadní výsledky jsou úplně jinde. Takže po nějaké době jsem začal hledat a dělat různé věci, o kterých jsem se domníval, že by mohly být to něco navíc, co by snad mohlo pozvednout můj život a mé dosavadní úspěchy (?).

Jako zřejmě každý student gymnázia ani já jsem nevěděl, co že to vlastně chci do konce života dělat. No, popravdě si tím nejsem jist ani dnes. Jednou jsem zaslechl, že je možné jet na jakési výměnné pobyty do cizích zemí, převážně anglicky mluvících. Říkal jsem si, že by to byla docela řacha a fakt velký posun v mém životě a to nejenom jazykově. Tak jsem kontaktoval několik agentur zprostředkovávající tyto pobyty. Všude mi řekli, že jsem bohužel o nějaké 2 měsíce starší, než tento program dovoluje a zda nechci jet umývat nádobí do Řecka. Potom jsem na stránkách mého gymnázia našel odkaz na jakési cosi, co každoročně uděluje stipendia nějakým 10 lidem z ČR na různé školy po celém světě. Tomuto procesu předcházelo dlouhé výběrové řízení, ale i přes malou šanci, že by vybrali zrovna mě, jsem byl ochoten to zkusit. Bohužel mi řekli, že jsem o 30 dní starší, než je v pravidlech, i když všechno ostatní, stejně jako ročník ve škole, je v pohodě, ale přes tohle prostě vlak nejede. Čágo.

Tímto jsem definitivně zavrhl jakékoliv studium v zahraničí. Teď si asi říkáte, jak je možné, že teda o mně dneska čtete, co? Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré a možná to fakt není jen povzbuzení pro losery. V prosinci jsem si objednal svůj první tištěný časopis FC. V něm jsem se 19. prosince dočetl o klukovi Ondřeji Kaniovi, který po 7 měsících vyřizování dostal absolutní stipendium na americkou soukromou střední školu a že po jejím absolvování se vrátil do Čech a využil své kontakty a hezký úsměv a udělal si byznys na stipendia pro nadané Čechůny – http://www.studujemevusa.cz/author/kaniajkconsulting-cz/

Našel jsem si jeho jméno na FB a přidal ho do friendů. Původně jsem mu jen napsal, že je to frajer, bez žádných postranních úmyslů. Po pár dnech psaní mi napsal, zda bych nechtěl jet příští rok do USA na nějakou soukromou střední školu, stejně jako jel on. Řekl jsem proč ne, tak mi poslal dotazník, kde jsem musel vyplnit své známky, povídání o sobě a mé dosavadní úspěchy, jak akademické, sportovní, tak ale i umělecké a potom, že se uvidí. Po vyplnění řekl: “To by šlo“. Našel mi nějakou školu v Texasu a chtěl se na ní domluvit.

Měsíc jsem přemlouval rodinu o tom, že to jako fakt za to asi stojí. Nakonec jsem to dal. Ale ejhle. Už se mi zas tak nechtělo. Další dva měsíce jsem prožil jakoby v mlze a pořád přehrával různé scénáře, co by se stalo a dělo jak v situaci, kdybych jel, anebo zůstal. Velkým magnetem byla má tříletá sestra, kterou jsem učil házet nože, takže to, prosím, pochopte. Po dvou měsících, během kterých jsem ho udržoval v nejistotě, se staly dvě věci. Zešedivěly mu vlasy a já nakonec podepsal smlouvu a zaplatil zálohu. Po podepsání smlouvy na Texaskou školu mi navrhl, že zrovna vyjednal jednu lepší školu ve státě Maine a může tam poslat jednoho člověka, tak zda nechci být ten dobrodruh. Zjistil jsem, že stát Maine je nejseverovýchodnějším státem celých Spojených států. Jeho jméno je synonymem pro skalnatá pobřeží, zalesněné vnitrozemí a kuchyni plnou humrů, škeblí a dalších vodních potvor. Z hlediska cestovního ruchu je pozitivní fakt, že je Maine považován za nejbezpečnější stát USA. Hlavním městem je Augusa a největším Portland.

Vzhledem k tomu, že jsem měl z Texasu trochu strach a ta škola byla křesťanská, s oddychem jsem přijal nábožensky neutrální školu v Maine. Jenže přesto všechno jsem stále váhal a to trvalo dalších 5 měsíců. Nakonec mi zajistil 75% stipendium, já si sbalil nože a vyrazil…

Na pokračování pro čtenáře Skok+
David Andrejšín