Angelika aneb jak natočit odpad
Ne, netěšil jsem se na remarke původní Angeliky z roku 1964. Myslím, že některé filmy by se měly nechat tak, jak jsou a nedávat jim nový kabát. Inu, peníze a mamon jsou mocná čarodějka a tak se rozhodlo natočit pokračování.
Na Angelice je opravdu skvělé to, že co se dalo zkazit, tak se opravdu zkazilo. Scénář je absolutně o ničem, herecké výkony se neodehrávají, kameraman měl přinejmenším šedý zákal a exteriéry vybíral nějaký nevidomý architekt. Ale hezky popořadě.
Jak už to bývá, nejlépe je vzít dobře zavedený název filmu, trošku oprášit příběh a protože doba je zlá, vzít režiséra, který se umí alespoň podepsat a partu herců z protialkoholní léčebny. Povařit a naservírovat do všech kin s co největší marketingovou kampaní.
Tak se i stalo. Film dostal „nový příběh“ a skvělého režiséra, který natočil takové trháky jako Yamakasi a nebo Les Chiens ne font pas des chats. Do hlavní role byla obsazena, no spíš bych řekl dosazena, hérečka Nora Arnezeder a jakž takž herec Gérard Lanvin. Zbytek herců, či spíše kreatur z nějakého ústavu, ani nezmiňuji. To, co předvádějí, není herectví, ale jakési pitvoření na nějaké téma.
Napsal bych něco víc, ale celé mně to tak uráží, že lituju té hodiny, co jsem na promítání strávil. Babovřesky jsou v porovnání s tímto filmem kultovní intelektuální záležitostí