Brazílie 2. díl

Pro naše věrné čtenáře předkládám druhé povídání o Brazílii. Ještě v Praze jsme si připravili výlet do města Petropolis navštívit pivovar, který založil náš krajan.  V sedmi a půl miliónovém městě najít autobusové nádraží odkud Vám jede autobus, kam potřebujete je oříškem přímo kokosovým. Představa, že na něj dojdeme pěšky nás po 50-ti minutovém bloudění opustila a vzali jsme si taxík. Rozhodně si pamatujte, že Brazilec nezná mapu a neumí se v ní orientovat. Proto musíte velmi často používat služeb taxi. Měli jsme štěstí a taxíkem jsme na nádraží dorazili 15 minut před odjezdem našeho spoje. Jelikož Brazilec neumí anglicky, museli jsme použít pro zakoupení lístků všechny končetiny a gestikulace. Autobus byl moderní s pohodlnými sedačkami, ale řidiči v kolech kolovala krev Fittipaldiho. Silnice ve vnitrozemí byla v hornatém terénu ostře zařízlá do svahu. Slabší povahy, když se dívali z okénka a pod sebou viděli 200m propast, začali blednout. Příroda velmi úchvatná se dala těžko vychutnat, když řidič v ostré pravotočivé zatáčce předjížděl cisternu. Během 75km cesty si tedy užijete dost hrůzy. V cílové stanici jsme museli přesednout na městskou dopravu a i když jsme byli vybaveni fotografiemi pivovaru, nebyli domácí schopni nám poradit, kde pivovar leží. Toto našinec těžko chápe. Podařilo se nám najít pivovar, kde jsme se zúčastnili exkurze, a proto Vám mohu vysvětlit, proč jejich piva vůči našim jsou „strašidelná. Při vaření piva totiž nastavují základ rýží, aby pivo bylo méně alkoholické. Přesto má finální produkt kolem 5 % alkoholu. Pro srovnání – naše plzeňská 12 má 4,4 % alkoholu.

V pivovaře nás měl očekávat člověk, s kterým jsme měli vše přes e-maily domluveno z Prahy. Tady jsme vycházeli z naší nátury, že když něco dohodneme, tak to platí. Později jsme se dozvěděli, že to je takový malý brazilský folklór, že platí jen desetina dohodnutých věcí. Pána jsme se nedovolali, v pivovaře ho neznali a později jsme zjistili, že nás prý čekal v jiném pivovaře. Na to se musíte připravit, že když si tam něco předjednáte, musíte vše několikrát prověřit, abyste se na to mohli spolehnout. Musím pochválit městečko, vše bylo pěkně opravené, čisté a moc se nám tam líbilo. Doporučuji určitě, ať nejste jenom na pobřeží, ale uděláte si výlet i do vnitrozemí.

Z Ria jsme měli vnitrostátní leteckou přepravou cestu do Sao Paula. Při odbavení jsme si užili anglického humoru, když stevardka po odbavení utrhla kus papíru a podala nám ho se slovy „napište na něj telefonní číslo a kontaktní osobu, kdyby letadlo spadlo“. Jeden člen naší výpravy se se šel hned podívat, čím to letíme. Při zhlédnutí stroje Boing 737 se uklidnil. Cesta trvala ¾ hodiny a proběhla naprosto hladce. Sao Paulo je nejlidnatější město celé jižní Ameriky – 17,5 mil. obyvatel. Chtěli jsme šetřit a vydat se z letiště do hotelu autobusem. Když jsme porovnali ceny autobusu a taxíku, tak jízdou taxíkem jsme vůči autobusu ušetřili 500 Kč. Jen co jsme položili batohy na pokoj, ihned jsme se vydali poznávat krásy města, které je takovým lidským mraveništěm, které nás ničím nezaujalo. A že jsme se tam nachodili něco kilometrů! Ze Sao Paula jsme měli domluvený výlet s naším konzulem do palírny kořalek z cukrové třtiny. Tím, že jsme vše projednávali s našinci, vše fungovalo úžasně. Vicekonzul paní Linda Messias nám dala velmi cenné informace o Brazílii a životě tam. Vzhledem k tomu, že výborně hovořila portugalsky, vše začalo probíhat až neskutečně plynule. Cesta trvala tři hodiny, stále bylo o čem vyprávět a krajina byla úchvatná. Bez její pomoci bychom palírnu určitě nenašli. Byla na okraji městečka, kde nikdo nemluvil anglicky. Po příjezdu jsme byli představeni majiteli palírny, který se nám velmi věnoval a tajemství výroby kořalek z cukrové třtiny nám dopodrobna vysvětlil a to od pěstování třtiny na plantáži až po finální výrobek. Jeho palírna byla zvolena v roce 2012 jako nejlepší výrobce tamních kořalek. Podnik je rodinný, kde s prací pomáhá i 17-ti letá dcera, která studuje na střední škole a dalo se s ní komunikovat anglicky. V jejich příjemné společnosti jsme strávili téměř tři hodiny. Proškoleni naší konzulkou jsme se vrátili do Sao Paula na prohlídku centra, kde jsme narazili na obdobu našeho Václavského náměstí jen tak 10x většího.

V dalším díle se můžete těšit na povídání o návratu do Ria, jak jsme se potkali s kriminalitou, jak nám byly nabízeny drogy a jak jsme cestovali do Prahy.

Zdraví Láďa Drápal