Kapitánův deník 3 – Nenasedneš dvakrát na stejné dno
Po dlouhých dnech bez loďky, jsem zkusil oslovit zkušeného mořského vlka, tátu kamarádky, která jen tak mezi řečí zmínila, že její táta je fanda do plachetnic, k tomu, aby nás naučil plachtit. Franta obratem odpověděl na email, že jde do toho a kde že to vlastně loďka kotví a jak zkušení námořníci jsme. Tuším nás prokoukl hned po prvním mejlu. Nicméně ani vzdálenost kotviště ani nedostatek zkušeností posádky ho neodradil od plánovaného výletu. Termín jsme stanovili na Velikonoce, kdy je prodloužený víkend, a že detaily doladíme týden před akcí na svatbě jeho dcery. Na svatbě sice byli jiné příjemné starosti jako svíčková k obědu či hruškovice na chuť na baru, ale přesto se nám povedlo, se alespoň představit a krátce se domluvit na odjezdu. Takový rychlo-organizační meeting se neobejde bez pohárku dobrého moravského vína a tak při popíjení veltlínského zeleného jsme hbitě sjednali odjezd jeho autem a nabrání Vojty v centru Prahy, také se zmínil že by se hodila říční mapa, ale lehce ovíněn, mi tento detail připadal zbytečný. Na víc podrobností nebyl čas, neboť povinnosti otce nevěsty nenechali na sebe dlouho čekat.
Den D, tedy našeho odjezdu připadl na Velký pátek, sraz na benzíně na okraji Prahy ve 4 ráno byl přísnější, ale odhodlané námořníky nic neodradí. Parkovací flek přímo před benzínkou pod dohledem kamery, jsem vyměnil za láhev vína, tímto děkuji zaměstnancům benzínky, že mi vyšli vstříc, snad jim chutnalo. Franta dobře naladěn, byl přesný jak hodinky a při shledání první na co se ptal, zda jsem našel říční mapy, přiznám se, že jsem je ani nehledal. Mapy jsou pro blbce.
Cesta ubíhala jak voda a nebýt krátké kolony u hranic německa s holandskem, trhli bychom snad časový rekord, nakonec asi po 7hodinách jsme zaparkovali v cílové destinaci, kdo nezná, tak ve vesničce Kroopswolde, 15km od Groningenu v oblasti bažin a zimovišť chráněných ptáků, kde jinde by pražák také kotvil. Lodička tu naštěstí stále kotvila a jak jsme ji zanechali naposled v létě, tak jsme ji i našli, milé.
Franta zkušeně jako správný mořský vlk rovnou nalil domácí slivovici, welcome drink, ať neztrácíme čas. Na zvolení správné strategie co s lodí, nalil pro jistotu i do druhé nohy a pak vykřikl, poplujeme do maríny, kde loď umyjeme wapkou. Ona loďka už ani minulé léto nepatřila k nejčistším a navíc po zimě a vlivu počasí začala mírně zelenat, a tak jsme jeho nápad kvitovali s nadšením a dopíjením 3. pohárku. Když Franta uviděl jak bojujeme s nalitím oleje do benzínu, uvědomil si, že tady musí velet on, po právu. Společnými silami jsme nakonec přeci jen odhadli poměrné množství oleje a benzínu, nalili téměř úspešně do nádrže, provzdušnili, uvolnili sytič a rychlostní páku dali na neutral, i klíčový okamžik jsme zvládli – dát přepínač u nádrže na UIT – holandsky exit, toto je správné zaklínadlo pro nastartování motoru. Slavnostního okamžiku se chopil silák Vojta a asi na 15. pokus opravdu nastartoval, což si vyžádalo další panáky a uznalé poplácání si navzájem po ramenou. Psal jsem téměř úspešně, neboť kapka oleje se dostala do řeky, což bych asi zmiňovat neměl, ale možná se někomu bude hodit rada Franty a to nalít ihned na olej Jar. Tak se sice vytvořila olejová skvrna s bublinkama, ale snad žádné zviřátko netrpělo. Opravdu jsme vypluli.
Nadšení to bylo nesmírné, idylku snad jen kazil Franta, neustálými dotazy na hloubku pod námi a komenty o absenci jakýchkoliv map. V dáli se objevila první jezerní bójka a s ní povedený kvíz z jakéže strany se vlastně objíždí, s Vojtou jsme neprospěli, naštěstí nad námi bdil ostražitý kapitán. Když už to vypadalo na úspěšné minutí první bójky, loď se zastavila i přestože motor dále bublal. (zkušení vědí, že jsme jeli tzv. na bubláka) Nasedli jsme na dno. Franta něco brblal s dovětkem, že neví co budeme dělat. Než jsme si, ale pořádně uvědomili co se děje, byl u nás místní rybář a jal se nás vysvobodit. Nutno podotknout, že na celém jezeře nebyla jediná loď jen tento chrabrý rybář, který nás zahlédl, asi štěstí začátečníka. Motor měl větší jak celou loď a tak byla hračka nás z písečného zajetí vysvobodit. Na dotaz co jsme dlužni, řekl že spěchá domů na oběd ať jej nezdržujeme. Inu jiný kraj jiný mrav.
Pokračovali jsme s mírnou nejistotou vstříc novým dobrodružstvím. Naštěstí zbytek plavby přes jezero se obešel bez komplikací a my vítězně dopluli až do maríny. Vítězství však netrvalo dlouho, jak jsme zjistili posléze, marína je ještě zavřená, wapky nejsou v provozu a kotviště se otevřou až za 14dní až bude více vody, souhlasně jsem přitakával že vody je letos opravdu málo. Rozhovor skončil s tím, že umývat loď se ve vodě stejně nesmí a že nám zkrátka nemůžou pomoci. Kapitán zavelel k zvednutí kotvy, že si loďku umyjeme sami. Kormidla jsem se ujal sám, nabit zkušeností ztroskotance, proto když jsme se opět blížili k naší oblíbené bójce, ze široka jsem jí míjel. A hle, naše vrcholné číslo jsme si zopakovali ještě jednou, téměř na stejném místě jen o pár metrů vedle, loďka se opět zastavila. Franta zkonstatoval, že tohle ještě nezažil, no my také ještě ne. Marně jsme hledali našeho kamaráda rybáře, či alespoň někoho kdo by se smiloval nad naším osudem. Jezero bylo dokonale prázdné, a my už pochopili proč. Po zhruba dvou hodinách bičování severním větrem připlul nějaký výletník, jen jeho loď ve tvaru kanoe, něvěstila nic dobrého. Po pár marných pokusech utrousil, že mu je zima a jede domů. Nezbylo než zavolat místní policii, která sice přislíbila pomoc, ale až najdou loď, zkrátím to, po dalších 3 hodinách zavolali zpět, že loď nemají ať si pomůžeme sami. Jestli takhle řeší všechny své případy.. Alespoň nám odpadla starost, jaká je asi tolerance alkoholu u kormidelníka. Dobrá nálada nás však neopouštěla, nebo spíš jsme si nepřipouštěli co se asi tak může stát, když nikdo nepřijede. Lehce promrzlí a hladoví jsme debatovali o životě, fotili selfíčka a úžívali si pobyt na jezeře, bylo pod mrakem, ale v tu chvíli mi přišlo, že dnes je krásný den. Když už jsme ztráceli veškerou naději na záchranu, připlul záchranný člun RESCUE z jiné maríny, asi se naše neštěstí rozkřiklo a za malý bakšiš v podobě kanystru s benzínem nás odtáhl až k našemu kotvišti. Nějak nám nenaskočil motor, a tak jeho nápad odvázat nás ihned po vyproštění jsme mu rozmluvili.
Do umývání lodě už se nám moc nechtělo a tak jsme vstřebávali zážitky u domácí slivovice a pro jistotu dali dekantovat i láhev archivního vína Drápalovo. Franta využil situace a začal nosit na stůl, nejprve domácí klobásky, pak uzenou slaninku ze dvorku a nakonec uvařil guláš na lodním sporáčku. Plán úklidu a kontroly plachet jsme tedy odložili na zítra a začali se plně věnovat degustaci moravských pochutin. Úvod degustace proběhl v kufru auta, zapomněli jsme totiž na židle, ale postupem klesající zimy jsme se přemístili za zvuku otevírání šampaňského do kajuty. Zaznívaly nápady jako přeplutí Atlantiku, či alespoň návštěva Azorských ostrovů, ale co si pamatuji tak Frantovi se tyto úvahy moc nezamlouvaly. Nevím jak je to možné, ale na lodi je nějakým způsobem teplo i přes okolní třeskutou zimu a my se úspěšně probudili do druhého dne.
Bez kávy to nejde a hlavně Frantu by nepustili domů bez sýrů, takže jsme rovnou nasedli do auta a zamířili směr Groningen, zaparkovali jsme stylově uprostřed jednosměrky, inu jak na lodi tak v autě. V klidu jsme si pak užili nákup v místních potravinách a kávičku v McDonaldu. Po návratu na základnu, kapitán dirigoval co máme dělat a my se konečně začali seznamovat s takeláží, jak říkáme my odborníci plachtám. Naštěstí ty nebyly tak plesnivé jak jsme se obávali a odborné vyprání by je mělo zachránit, ano dovezl jsem si je do Prahy na vyprání v pračce. Vrchol nastal v momentě kdy jsme objevili na lodi kyblík a my mohli konečně omýt naší zanesenou lodičku.
