Na skok na vodu -Den třetí: z města cesta, aneb Václav je doma

Ráno třetího dne bylo opět bezkonkurenční. Sluníčko hřálo hned po ránu, spoluležník ve stanu se začal konečně už pořádně tulit, a dokonce jsem ráno objevil, že ve stanu máme i karimatku. Složenou. To nejdůležitější však teprve mělo přijít. Abych ukázal, že nejsem šéfredaktor Skok+ jenom tak, tak jsem se ujal přípravy míchaných vajíček ke snídani pro celou skupinu. Ano, nechci se chválit, však mě znáte, ale musím přiznat, že to byla ta nejlepší míchaná vajíčka, co jsem kdy dělal. Nemůže to zakrýt ani fakt, že to byla první vajíčka, co jsem kdy dělal….

Po absolutně bezchybné snídani, zvláště po skvostných míchaných vajíčkách, jsme se přesunuli na pár chvil do místního bufetu, abychom zkontrolovali, zda mají stejně dobré pivo, jako měli ten večer. Naštěstí mimo Gambrinusu měli poměrně dobrý Samson, který potěšil a měl alespoň nějakou chuť. V mezi čase našeho degustování se převezla auta do druhého kempu a skupinka řidičů se vrátila zpět k nám autobusem.

Dnes nás čekala nejdelší trasa, 23 km a hned 2 jezy. Pro mě, ostříleného kajakáře žádný problém. Zásoby se též doplnily, tak nic nebránilo tomu sednout ke strojům a vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Dokonce nám do skupiny přibyli hned další 3 spolu-lodníci. Asi se rozkřiklo, že je tato akce tak povedená, a že jsem jí účasten.

Cesta probíhala až nadmíru a podezřele klidně. Protože na vodě vytráví, tak jsme asi po 2 hodinách plavby zakotvili u občerstvení Maringotka. Všichni propagovali toto občerstvení jako bezchybné, ale dostat klobásu bez masa, prakticky černou na uhel, žebírka za 140 Kč a též bez masa a přechlazené pivo. Nevím, zda to vychválit do nebes nebo spíš zavřít, vymýtit a znovu osídlit.

Cesta byla línější, obloha bez mráčků, a tak se dá říct, že Kapitán Morgan v barelu se prakticky vypařil. Ale co se dalo dělat, na chvilku jsem opustil naši skupinu a hned jsem natrefil na bodré Ostraváky na raftu. Jejich ořechovica byla bezchybná, degustoval jsem ji velmi zodpovědně, abych neudělal Praze ostudu. Faktem je, že jsem byl lehce překvapen složením posádky, přeci jen 5 kluků a jedna holka na lodi je takový zvláštní nepoměr….

Zbývající partička, od které jsem se odpojil, zase nalezla bar, ve kterém dávali panáka zdarma, pokud jim předvedete Eskymáka na kajaku. K jejich smůle jeden z nich ho opravdu uměl a škoda jen, že si nepamatuje, kolikrát jej předvedl. Ale když jsem jej za hodinku zase shledal, myslím, že jich málo rozhodně nebylo.

Jez u papíren proběhl bez problémů, dokonce jsem zde potkal jednoho z „našich“, taktéž kajakáře, ale vzhledem k tomu, že moc nemluvil, anebo jsem mu spíše nerozuměl, tak to nebylo nic moc. Naštěstí se skupina začala pomalu dohánět a náš kemp byl v dohledu.

Ráno, jak jsem zmiňoval, došlo k přesunu aut z kempu v Rožmberku do kempu Nové Spolí u Českého Krumlova. Faktem je, že asi horší místa v kempu na postavení stanů už asi vybrat nešlo. Z pravé strany byla žlutá přízemní budova se sprchami a záchody, uprostřed cca 5 metrový travnatý pruh, následující 3 metrový sráz do Vltavy a nakonec na levém břehu Vltavy silnice první třídy. Dát mi tam ještě tramvaj, tak se konečně zase cítím jako v Praze. Parádní místo! Jala se tedy celá skupina postavit stany. Za mírného brumlání na téma, proč stavíme stany u dálnice s výhledem na dámské sprchy, se dílo podařilo. V okamžiku kdy stany byly postaveny a lehce donadáváno, napadl mě (a Petra  no..) úžasný nápad, stany posunout o cca 10 metrů, že tam je to větší a půjde zde rozdělat oheň.

Asi to zkrátím, pochválen jsem nebyl, ale nakonec se všichni zvedli, oddělali kolíky a stany přesunuli. Samozřejmě poté uznali, že jsem měl zase pravdu, ale přišli jsme o ten báječný výhled na sprchy.

Jak jsem nastavil ráno laťku vysoko s míchanými vajíčky, chtě nechtě jsem se zase překonal. Tentokrát gulášek v kotlíku. Nechci se zase chválit, opět byl vynikající a všem chutnal. Kdo umí, ten umí. Dokonce i superkámoš si přidal. Proč superkámoš? No protože se skupinou už jezdí 3 roky a stále nikdo neví, jak se jmenuje, tak je to prostě superkámoš.

Ok, tak přiznávám, ten guláš jsem v kotlíku na ohni jen ohříval, ale i to je výkon, ne?

Pokračování zase zítra