Slovakman

Sám sebe jsem přemluvil k napsání tohoto reportu z Ironmanu Slovakman – závodu o distancích 3,8km plavání, 180km na kole a běžeckém maratonu. Je to už můj třetí článek a mám za to, že čím víc jich napíšu, tím bude jejich atraktivita klesat, poněvadž zábavných slovních obratů a hříček ve finále taky není nekonečno. Ale vzhůru do toho.
Tento triatlon se pořádá v Piešťanech, což je město asi 100 km od Bratislavy. Rozhodil jsem sítě a snažil se někomu vecpat do auta, ale vzhledem k tomu, že většina mých známých se musí nějaký čas „adaptovat“ v místě závodu a já jsem klasický nosič vody v práci, vyrážím až lehce po poledni v pátek a valím si to vlakem. Vlak Intercity je nacpaný k prasknutí, mám sice místenku, ale svého triatlonového kola si cenním natolik, že ho nepouštím z očí a sedím vedle něho v uličce. Mám tu možnost obdivovat krásy jedné pasažérky v uplých šatech – aspoň si ji nenápadně fotím, abych měl vzpomínku :-D…

Do Piešťan přijíždím lehce před 21 h večer, a jak zjišťuji, loděnice a místo startu jsou na úplně druhé straně Piešťan, takže si to kráčím se spacákem, přenosnou postelí a vším nutným necelou hodinu, než dorazím do centra hlavního dění. V místě je klid, depo ještě není vytvořené a marně si říkám, kde schovám kolo, poněvadž do spacáku se se mnou asi nevleze… Seženu tedy hlavního pořadatele a kolo umisťuji do útrobí loděnice. Mám chuť na pivo, a tak se u místního pódia ptám, jestli by mi jedno neprodali – pán mi odsekne, že v žádném případě, po chvilce se na mě otočí Peťo (můj novej kámoš) a zvolá: „No jasně, pojď, jídlo máme, pivo taky :-D“. Leju do sebe tři kousky, dávám dvě porce slušného gyrosu, to vše grátis a nemůžu lidi kolem sebe, kteří zajišťují ono VIP pódium na druhý den, přemluvit, že za 7 hodin opravdu závodím. Startovní číslo samozřejmě nemám u sebe, poněvadž Lukáš Polan, který mi ho vyzvedával, už usnul a má půlnoc…. Před jedenáctou hodinou už ji docela mám a říkám si, že bych si mohl jít lehnout, Peťo a spol. mi doporučují pódium, kde je i bedna pro vítěze, prý tam na mě nebude pršet, ….ale stále mi nevěří, předhazují mi, že jsem nějaká vyžírka z vedlejšího kempu :-D… Rozkládám si tedy moji variabilní postel koupenou přes mého strejdu Riggse a ulehávám.

Moc jsem se nevyspal, klucí z VIP stanu dělali neskutečnej bordel, a tak se v 5 h ráno donutím vstát. Předzávodní přípravy: Potkávám Dana Palka, s kterým jsem závodil v Izraeli a další známé. Je asi 10 minut do startu, když zjišťuji, že jsem zapomněl nechat nafouknout disk (rozuměj zadní speciální kolo), který má zúžený prostor pro ventilek pumpičky a nemám šanci ho nafouknout. Naposledy se hustil měsíc dozadu před Moraviaman a mám tak postaráno o vrásky na čele :-D…. Speciální pumpičku se mi klasicky nedaří sehnat, a tak dávám kolo do depa s diskem nafouklým asi tak na 4 atmosféry (potřeba by bylo aspoň 8). Pět minut před startem se ještě nezapomenu vyprázdnit, sedím na míse a říkám si – to zas bude story :-D…

Do vody skáču po výstřelu někde ze zadu, a jelikož jsem si ještě nepořídil neopren a plavu bez něj jako jeden z mála, bohužel zjišťuji, že voda ve Váhu je fakt neskutečně studená. Od Otrokovického závodu jsem byl plavat snad jednou, a tak se mi fakt nechce a je mi slušná zima. Do první točky si říkám, že to asi nedám, pak si představím mého biologického otce a jeho popichovačky o tom, že jsem měkkej a zas jsem něco nedal, …takže plavu bez šťávy, bez motivace a tři okruhy dávám někde kolem 1h a 13minut… Při výběhu z vody se ještě marně snažím dohovořit s hlavním moderátorem, jestli nesehnal někoho s pumpou, zaúkoloval jsem ho totiž těsně před startem, ….klasicky bez úspěchu, a tak nasedám na kolo, nadávám jak špaček a rozjíždím se.

Cyklistická část se skládala z 6 okruhů po 30 km. První kola se mi fakt nechce vůbec, přemýšlím, proč to vlastně všechno dělám, stejně se umístím stejně jako v Otroko někde kolem 50. místa a bedna v kategorii v nedohlednu. V třetím okruhu mě dojíždí Petr Vabroušek, povzbuzuje a hned je zase fuč, …pak mě o kolo dává skupina Šnebergera, Oppolzera a spol. … jedu si tu svojí a je mi jasný, že jejich tempu nemá smysl zkoušet odolávat. Jedu takto bez šťávy až do čtvrtého okruhu, kdy mě dojíždí Honza Steinbauer a hecuje mě, ať mu jedu chvíli špic. Možnost pomoci známému k lepšímu výsledku mi vlévá novou krev do žil, a tak to mohutně nakopávám. Jak jistě všichni víte, závody Ironmanu jsou bezhákové a porušení těchto pravidel se trestá několikaminutovými penalizacemi v penalty boxu, kde musíte stát v pozoru požadovaný čas jako při nástupu na vojně a nesmíte ani ceknout. Proto radši nebudu vykládat, jak následující dvě kola s Honzou probíhala, ale bavil jsem se dostatečně, to né že ne 😀 😀 😀 :-D. Při projíždění do pátého okruhu Honzova cyklistická část končí, mně chybí ještě jedno kolo, ale už ho jedu na pohodu, abych připravil nohy na běžecký maraton.

Při rozběhu na maratonskou část nevěřím svým očím, když mě povzbuzuje už v civilu oblečený Dan Palko a podává mi nápoj: „Co tady děláš, snad si nevzdal?“ ptám se ho. „Měl jsem dva defekty, nemělo to smysl, dáš si vychlazenou količku?“ Lehce usrkávám blahodárný nápoj, který je při těchto závodech důležitý, protože neutralizuje žaludek, jak jsem se v Izraeli naučil právě od Dana. Tempo mám ze začátku až přepálené, bouchám kolem 170 bimbanů, a tak se musím rychle krotit, protože tímhle stylem bych se hodně rychle uvařil, navíc v tom horku. Čeká nás 7 šesti kilometrových okruhů, takže na hrdinství bude času dost, říkám si. Při dokončování prvního okruhu slyším, jak někdo zařval moje jméno z VIP pódia, byl to Peťo, který tím strhává všechny z VIP a při každém kole jsem mohutně povzbuzován mým „novým fanklubem“ 😀 :-D… Při absolvování třetího kola probíhám kolem skelného mostu, u kterého je po celou dobu závodu nějaký hlasatel, momentálně ten, s kterým jsem včera lemtal piva, když mě vidí, nelení a hlásí: „Ano, a máme tu dalšího pretekára, musím vám sdělit, že tento pretekár spal na dnešní den na pódiu na rozkládací posteli.“…Tiše se bavím a nepřestávám běžet, každopádně baví ho to natolik, že stejnou hlášku opakuje při každém dalším proběhnutí, takže snad ještě 7krát :-D…. Při čtvrtém kole zahlídnu Lukáše Polana, kluka, který mi vyzvedával startovní číslo a už v 8 h si bral prášek na spaní, aby vytuhnul a byl na dnešek připraven. Má mě sice o kolo kluk ušatej, ale i tak když ho vidím jít (doslova), řvu z plných plic, že pokud nepoběží, štípnu ho do zadku. Nedá mu to a chvilku běžíme spolu… Oznamuje mi, že se posouvá i „chůzí“ výsledkovkou vpřed, poněvadž míjíme uvařeného borce v roští, dalšího chladícího se ve Váhu atd. … Zjišťuji, že i dost borců z mé kategorie vzdalo a to mi dává novou motivaci. Lukášovi nakonec utíkám, sekám (rozumněj předbíhám) i Dřínovského z Cyklovape z mojí věkové kategorie a říkám si, že stačí „doběhnout“ a nemusel bych na tom být špatně. Zanedlouho se dávám do řeči s Davidem Jílkem, pro mě je legendou, protože jeho jméno znám jenom z výsledkových listin. Kecáme, dozvídám se, že šel v létě tři IM ve třech týdnech, což pro mě je stále nadlidský výkon, který bych přirovnal k tomu vypít každý den 6 piv a druhý den jít do práce a fungovat (minimálně po dobu tří týdnů samozřejmě :-D)… Zrovna zabíhá poslední kolo, a tak se loučíme. Já finišuji zanedlouho v čase cca 10:43, hosteska Mirka mi dává medaili a Peťo už nese pivo a gratuluje. Děkuju Honzovi Steinbauerovi za spolupráci, protože nebejt jeho, asi bych se opravdu nevyhecoval a po chvilce zjišťuju, že jsem se umístil jako třetí v kategorii 25-29 let a pozdě večer si na bedně přebírám nádherný pohár… No, nebyl to zas tak marnej výlet… Po převzání poháru ke mně radostně přibíhá Peťo z VIP, gratuluje a fotí se se mnou. Po chvilce hází slovo do pranice: „Seš dobrej, hele kdybys chtěl přijet, seš u mě vítanej. Jsem akcionár, mám barák, bazén, vše zajistím.“ – „Akcionár?“ odvětím. – „Ano, jako že nemám problém s prachama.“… 😀 😀 :-D. Stydlivě se pousměji, beru si na něj kontakt a loučím se.

Po vyhlášení si pro mě dojede Vojta Hamplů z Uherského Hradiště, kterému tímto děkuji za odvoz a jdeme se společně s Michalem Novákem lehce sestřelit do víru velkoměsta. I když je to taková klasická nudná párty, kdy nikde nejsou žádný baby a lidi se jdou opít asi jen kvůli tomu, že neví, co s nedělním krásným slunečným nepracovním dnem. Ráno po třech hodinách spánku mám proto lehčí výčitky svědomí a dávám si na vyjetí úsek Uherské Hradiště – Olomouc, asi 80 km v kompenzačním tempu. Za 14 dní mě čeká další Ironman v Polsku, Polskaman, a tam se nebude nikdo ptát na to, kdo je kdo 😀 :-D..

Díky za pozornost a dělejte něco, protože jak jsem si oblíbil motivační video z youtube s názvem BE PHENOMENAL – „The biggest enemy you have to deal with is yourself!“..a to sakra sedí.

Sportu zdar
Jiří Kala, externí dopisovatel