Svatomartinské menu u Zlaté Hrušky

Restaurant u Zlaté Hrušky se nalézá v ulici Na Novém světě v blízkosti Pražského hradu. Historie v těchto krásných pražských uličkách na Vás doslova dýchá na každém kroku. Restauraci však snadno přehlédnete, je umístěna do malého rodinného domku a nebýt nezvyklého loga evokující cokoliv jen ne Hrušku, asi bychom toto místo lehce přešli.

Podle fotografií na webu, luxusní restaurace s akváriem uprostřed místnosti, kde se potuluje humr, romantika jako zvon. No skutek utekl, respektive humr, akvárium sice bylo, ale nezadalo si nic s akvárii z běžných čínských bister. Luxusní atmosféru utvářel snad jen koberec na zemi a lehce zmatený manager restaurantu, který byl číšníkem, šatnářem a snad i kuchařem v jedné osobě, nikoho jiného jsme tu totiž neviděli.

První dojem nás však neodradil a přistoupili jsme k věci, tedy ke Svatomartinskému menu. Zvolili jsme klasiku hodnou tohoto slavnostního dne, tedy až na víno, přiznám se, že 1200,- korunek za láhev jsem se na tomto zvláštním místě bál vyndat a zvolil raději méně bolestivou variantu s malým Budvárkem za krásných 70,-.

Volba padla na polévku: Silný kachní kaldoun

Hlavní chod: Konfitované husí stehno (500 g) s červeným zelím a bramborovým knedlíkem

a dezert: Tradiční trhanec s rozinkami a hruškovým pyré

Pro pořádek, menu za krásných 390,-

Polévka byla chuťově v pořádku, jen mne zarazilo, že se zde podává na plátkovém talíři a ne v hlubokém, tudíž jí bylo velmi málo a brzy vystydla. Líbil se mi ale číšník či manager v jedné osobě, který pohotově přiskočil s metrovou pepřenkou a dotazem, zda chceme dopepřit. S jiskrou v oku, s jakou nám dotaz sděloval, nešlo než nesouhlasit. Laťka na úvod nastavena poměrně vysoko.

Následoval předkrm v podobě domácí pomazánky a bohužel ne “domácího” ale kupovaného chleba. Lehké překvapení. Proti gustu… Avšak tragédie se odehrála následně, když jeden z chlebíků byl plesnivý. To si pak pomyslíte, na co si to tu vlastně hrají. Číšník se omluvil s tím, že to nekupoval on či něco podobného, přiznám se, že jsem jej moc neposlouchal, ale vyznělo mi to jako, že on za nic nemůže, při tom to byl on, kdo chleba donesl.

Obraťme list, stane se. Hlavní chod vypadal úchvatně, stehýnko přes půl talíře s parádním přepychovým domácím bramborovým knedlíčkem a červeným zelím. Budu upřímný, nejlepší knedlíček, co jsem letos jedl, skoro jako od babičky, bohužel, kvůli knedlíku jsme tu rozhodně nebyli. Zelí, chuťově na mne dost nezvyklé se skořicovým nádechem a celkově až příliš přeslazené a hlavně málo ho, není důvod šetřit na zelí, říkám si. Čeho ale málo nebylo, je omastek, mám talíř zbarven do hněda a vše mi v něm krásně plave. Vizuálně slabší, chuťově však v pořádku, i když maso mohlo být šťavnatější.

Pocity jsou lehce smíšené a pořádně nevím, co si o tomto místě a pokrmech myslet, s napětím čekáme na závěrečnou tečku v podobě trhance s hruškovým pyré. Dočkali jsme se, tedy nevím, jestli hruškového pyré, neboť ta zelená směs podle mě žádnou chuť neměla a trhanec jsem hledal lupou, ale prý na talíři byl.

S radostí platím a utíkám k Pražskému hradu nakrmit oko noční Prahou.

Za redakci Skok+ uděluji 50% alespoň za snahu.