Už jste někdy byli na Javorníku?

Myslím na tom šumavském, v malebné vesničce táhnoucí se po úpatí stejnojmenného kopce? Já už tedy nespočetněkrát. Láska k tomuto místu ale nebyla zas až tak jednoduchá, jak se zdá, prostě na první pohled to nebylo.

Prošla jsem si fází donucovací, když jsem tam jako puberťák musela povinně každou sobotu ráno v kocovině jezdit. Mračila jsem se na rodiče, že mi bráni v kulturním rozletu nad sobotní skleničkou a Nohavicovou písničkou s podobně naladěným osazenstvem zakouřené čtyřky. Postupně jsem se z fáze vzdoru dostala do fáze úniku, když jsem viděla naši chalupu jako super místo pro zašití se se svými kamarády, místo, kde nás při nočním bujaření uslyší maximálně tak hluchoněmý strýc a zametené střepy odhalí maximálně tak místní osazenstvo léčebny pro mentálně postižené při hledání štěstí v podobě nedopalků v místních popelnicích.

I toto období pominulo a já jsem se v rámci svého vývoje dostala do dospělosti, kdy bych teda měla jakože začít chtít něco víc. Objevila jsem, že na Javorníku je ta příroda celkem krásná, že ty lesy nikde jinde takové nemají, že vlastně v létě i v zimě se tam toho dá celkem hodně podniknout a není nutné sedět jen na zahradě nebo doma u kamen. To, že jsem už od mala milovala lyžování, tím myslím to sjezdové, jsem brala jako samozřejmost. Tak nějak mi ty lyže asi tak ve třech letech přirostly k nohám. Ale že existuje i něco jako běžky, že to není zase taková sranda a docela se u toho zapotíte, to mi došlo až mnohem později, ale díky bohu za to.

Koupila jsem si své nové běžky. Párkrát jsem to zkusila na těch maminčiných, třicet let starých artiskách, které tak nějak vosk plně absorbovaly už při prvním namazání a ne a ne se ho zbavit, takže výstup do kopce byl brnkačka a já jsem si to vyšlapovala jak šerpa v Nepálu. Někde jsem četla, že jméno nepálského národu Šerpů znamená v tibetštině “člověk z východu”. Byl to neskutečně houževnatý národ. Šerpové díky své odolnosti a odvážnosti byli dokonale uzpůsobeni k povolání nosiče, a tak si byli schopni přivydělat pár rupií na živobytí. Není ale Šerpa jako šerpa, tím myslím ten s malým “š”. V současnosti se totiž touto náročnou prací živí i ostatní nepálské kmeny, ale název šerpa jim už tak nějak zůstal.

Do reality jsem se ale zase vrátila při první jízdě na nových běžkách, sen o horském vůdci mě tak nějak z minuty na minutu přešel. Nějak to najednou jelo a pata nedržela na místě a ještě k tomu to do kopce klouzalo a já jsem se vztekala, že už nikdy. Mokrá záda, sníh za tričkem, v rukavicích a v ponožkách, to není přesně ta mrazíkovská idylka, co jsem si představovala. Sjezdovky jsou prostě sjezdovky, tam jakmile zabrzdíte, tak stojíte. Vypadá to, že to umíte aspoň trochu, tak nějak tu zběsilou jízdu ovládat. Váš postoj je taky trochu víc “in”. No bylo to náročné, ale bez bolesti se většinou nikam dál nedostanete, takže jsem vydržela. Poslední místo ve výjezdu na kopec jsem samozřejmě vždy sváděla na špatný vosk, na změnu teploty (takže zase na vosk) a na nekvalitní lyže. Běžkování mě pořád ještě baví. Už se blíží zase zima, tak se začínám těšit. Soukalová ze mě asi už nebude, ale doháním ji v létě střelbou ze vzduchovky na plechovky od piva. Na kole se zase řítím jak Tereza Huříková, ale většinou radši z kopce než do kopce.

A aby toho sportu nebylo zas tak moc, tak na Javorníku se lze vydat i po stopách tzv. kešek, první indicii získáte součtem záhybů na saku sochy Karla Klostermanna a pro poslední indicii se musíte vyškrábat až na Klostermannovu rozhlednu tyčící se na vrcholu Javorníku. To už bych ale prozrazovala moc. Nejlepší bude si na Javorník zajet a vše si vyzkoušet na vlastní kůži. Já tam určitě zase pojedu.

www.ubytovani-javornik.cz www.javornik.cz

pro Skok+, externí dopisovatelka Kateřina Housková