Velké začátky malého podnikání

Byl začátek roku 1990. Klíče jsme schovali zpátky do kapes, Štěpán k všeobecné radosti  zůstával ve vazbě a porevoluční nadšení se pomalu měnilo v další realitu – na kterou byl ovšem málokdo zcela připraven. Zvyk je železná košile, nové zákony a vyhlášky se tehdy připravovaly na kolenou a tak jen málokdo věděl, co smí a může dělat a jakou má kdo kompetenci. Zkrátka – co nebylo výslovně zakázáno, bylo povoleno.

Stejně jako téměř každý, i můj manžel Petr si dlouho lámal hlavu, co vymyslet, aby to podnikání bylo dokonalé, ojedinělé a hlavně něco, co by dobře znal. Hranice se otevřely a my, jako tisíce dalších, západu lačných krajanů vyrazili svobodně na západ. A tam spatřil Petr malý turistický vláček, který jezdil po silnici a v ten moment bylo jasno. Po návratu z dovolené věnoval všechny své volné dny sběrem informací různého druhu. Nezapomeňme, že internet i mobilní telefony byly hudbou budoucnosti, takže celá situace byla poněkud složitější a hlavně pomalejší.

Uběhlo několik měsíců a byl konečně určen jeden výrobce – ale kde na tu legraci vzít? Vzhledem k tomu, že ve dvou se to lépe táhne, oslovil svého kamaráda Martina, o kterém věděl, že je spolehlivý, dá se mu věřit, má spoustu známých, ale jinak je to horká hlava a s prominutím i magor. A pak se začaly dít věci! Oba pánové připomínali bojová psí plemena a nebylo s nimi k vydržení.

Co šlo, se honem prodalo a chvíli se zdálo, že jsou rozhodnuti dát do zástavy i své manželky s dětmi. Ve spoustě pohádek se v pravou chvíli objeví kouzelný dědeček, v tomto případě to byl poměrně movitý sběratel umění z Vídně. Dodnes všichni kroutíme hlavou nad jeho velkorysostí a především obrovskou důvěrou z jeho strany vůči celému projektu. Peníze zapůjčil, pánům věřil a nad termínem splacení dluhu téměř mávl rukou. Mezitím se rozjížděl úřednický kolotoč, který se zdál být mnohem větším problémem, než cokoli jiného – ale i to se povedlo.

Koncem března přivezl výrobce vláček do Prahy  a plán byl takový, že o týden později již vyrazí na svou pracně vybojovanou povolenou trasu. Radost byla neuvěřitelná – konečně se vše splnilo! Jenže – jaksi se pozapomnělo na takovou malou drobnost, kam s ním? Stejně jako všechno ostatní i tato záležitost se řešila za pochodu a provizorní místo se nakonec našlo. Nadešel den D. Vláček poprvé vyjel na trasu.

Komentáře byly sice přeložené zatím do tří jazykových mutací, ale v praxi to vypadalo tak, že jeden z pánů se posadil vedle řidiče, vzal mikrofon a z papíru četl text, kterému leckdy ani nerozuměl. Pominu-li to, že třeba italštinu neuměli ani správně vyslovovat -bylo to fuk, davy jízdychtivých turistů se cpali do vláčku a očividně jim bylo jedno, co že je to za podivný jazyk, který na ně hovoří z reproduktorů. Ale byly to zlaté i když průkopnické časy a nikdo si na nic nestěžoval.

Časem se pochopitelně dostalo vše do správných a civilizovaných kolejí. Svépomocí byla postavena garáž, po čase se všechny půjčky splatily, rodilí mluvčí v profesionálním zvukovém studiu namluvili své komentáře a s výrobcem vláčku jsme se jako rodiny spřátelili.
Takže nezbývá, než vás pozvat na naši okružní cestu po Starém Městě a Malé Straně a mějte prosím na paměti, co potu a práce za tím obyčejným vláčkem vlastně je.

Pro SKOK+ napsal externí redaktor

Foto: ilustrativní, zdroj: commons.wikimedia.org