Venezuela, díl 2. Caracas

Z ostrova „flákání“ jsme se letadlem přemístili do Caracasu, kde nás čekal mladík vyrůstající ve Venezuele, ale poslední 3 roky pracuje v Evropě. 

Jeho slova na letišti nás děsila. Museli jsme ihned sundat hodinky, řetízky a dobře si střežit batohy. Pak nám vysvětlil, že jsme bílí, takže nemůžeme jet autobusem, neboť nás neuhlídá od přepadení. Poprvé jsem jel taxíkem 185 km. Bál jsem se, jaká to bude účetní rána, ale litr benzínu tam stojí v přepočtu 83 haléřů. Cena tím pádem byla milosrdná. Cesta byla příjemná v klimatizovaném autě, ale příjezd na sídliště, kde jsme měli strávit týden, nám vyrazil dech. Celé sídliště bylo obehnáno čtyřmetrovým plotem. U brány stálo 6 ozbrojenců – soukromá ochranka. Naproti v policejní budce byli členové policie a kýváním hlavy se dohodli, že můžeme vjet do sídliště. Masakr.

Domy zde byly 5 patrové s rovnou střechou z důvodu přistání vrtulníku. Když je problém – gang vtrhne do sídliště – přiletí armáda a sjedná pořádek. 

Každý dům je zamřížován. Mříže jsou před vchodovými dveřmi a před a za každým schodištěm – vyvolává to zvláštní pocity. Klimatizace je tady vymoženost, dovolit si ji může málokdo. My jsme spali tam, kde nebyla. S dovolením bych připomněl, že teplota ve dne byla okolo 45° C ve stínu a v noci málokdy klesla ke 30° C.

Hned vás napadne, co jsme asi pili. Tady našinec má nonstop žízeň. Místní pivo Polar Brahma je nízkokalorické, chuťově strašidelné, pozřít se dá jen podchlazené a prodává se ve třetinkách po 36 ks v přepravce, kterou neustále zasypáváte ledem. Lidé zde byli družní, rádi si vyprávěli a rychle nás vzali do party. Sídliště mělo své koupaliště, kam můžete, jen když předložíte doklad o tom, že pravidelně platíte nájem, což je pro nás zajímavost.

Po sídlišti jsme se pohybovali pěšky, byl zde klid a bezpečí. Do centra jsme jezdili pouze taxíkem a drželi jsme se v houfu. Díky tomu jsme se s kriminalitou nepotkali. Obchody mají plné zboží, avšak domácí nic jiného než potraviny nekupují. Nemají na to. Při pořizování dárků domů jsme zjistili, že nakupujeme úplně sami. Obklopilo nás až 8 prodavaček. Čeština jim připadala tak divná, že nás pozorovali s otevřenými ústy. Ceny tam vzhledem k cenám u nás nám nepřipadali drtivé, ale pro tuzemce ano. To jsem zjistil při nákupu potravin na evropskou večeři – tedy českou – guláš s bramborákem. Pořízení všech ingrediencí na večeři pro 8 osob stálo 700 000 Bolívarů, ale běžný plat je zde 2 000 000 Bolívarů. Hned je vše jasné. Stát, který má ropu, diamanty, zlato, tak trpí nedostatkem, díky Hugo Chavézovi, který skupuje zbraně od Ruska a straší s nimi Amíka, kterému je to jedno. Uvidí se, co bude následovat po smrti diktátora.

Váš Vláďa Drápal