Japonsko 1. část

Dávno jsem snil o návštěvě této země. Až přišla doba, kdy se bolševik stáhnul z naší republiky, tak jsme spolu s redaktory Skok plus mohli tento kout světa navštívit.

Přes Řím a Moskvu jsme se 15 hodinovým letem dostali do Tokia. Malé Tokio má 12 milionů obyvatel. Velké Tokio má 30 milionů obyvatel. Jejich infrastruktura je ohromující, neuvěřitelně fungující. Metro v Tokiu nás svou velikostí a propojeností vždy nutilo pozorně sledovat trasy, abychom jsme se dostali tam, kam jsme měli namířeno. Začali jsme na okraji Tokia, kde jsme si vyzkoušeli nocleh v japonském stylu, tzn., že na zemi máte jen rohožovou matraci. V pidi místnosti 2×3 m máte plechovou skříň se skříňkou, na které stojí televize. Našinec je z tohoto japonského stylu hodně překvapený. Cena nic moc, přespání 600 Kč. Japonec je nacionalista, disciplinovaný a dodržuje pořádek. Anglicky se zde moc nedomluvíte a to ani s mladými lidmi.

Když jste v Japonsku, musíte vyzkoušet nejrychlejší vlak Shinkansen. Jste rychle v cíli, ale vaše peněženka dostane šok. Kromě tohoto jsme použili na přemisťování i klasické vlaky. Všude je neskutečná čistota a to i podél kolejí, což jsem pozorně sledoval.

Čisto je též v celém Tokiu, a že jsme prošli hodně částí tohoto města. Před vstupem do metra jsou kuřárny, kde si otroci trubiček splní svoji povinnost a nikde se pak neválí vajgly, papírky ani psí exkrementy. Překvapující je nerezové zábradlí podél silnic, které nikdo neodnáší do sběrných surovin.

Nás vždy zajímá, jak žijí domácí, a tak jsme navštívili několik malých bister, kde nebylo jednoduché s nimi komunikovat. Měli však snahu a my též. Probírali jsme Nagano a vše, co přišlo na mysl. Oni nám kupovali saké. Čisté, s rybí ploutví, studené i horké. Pokud jste slyšeli chválu na toto pití, opak je pravdou a my ho nazývali stěnolezem. Pohostinství jsme oplatili chilským vínem zakoupeným vedle v prodejně. Majitelce to nevadilo a přidala se do diskuse. Co bylo příjemně překvapující, když jsme byli v karaoke baru, tak nám každý příchozí zazpíval, a že zpívat uměli. Když už jsem u chválení Tokianů, musím se zmínit o tokijských ženách. Pro nás okouzlující, nastrojené, namalované jako panenky. Rozměry kredenciózní ženy se zde vůbec nevidí, alespoň my žádnou takovou nepotkali.

Tokio je lidské mraveniště. Doporučuji Vám ho shlédnout z nejvyšší budovy. Výhled je to fascinující. Je obdivuhodné, co lidstvo dokáže, když chce. Tato vyhlídka je uváděna v každé turistické brožuře a my ji také tak našli. Měli jsme vytyčeno víc cílů. Jeden z nich byl ochutnat smrtelně jedovatou rybu Fugu. Nepodcenili jsme to a tuto specialitu jsme si dali v klubu Fuga. Vařit tuto gurmánskou zajímavost může kuchař až po 4 letém zaučování. Díky tomu poslední konzument na tuto specialitu zemřel v 70. letech minulého století. Nevím proč, při večeři začal s námi navazovat kontakt jeden muž ve středním věku obklopen čtyřmi modelkami. Začal nám poroučet teplé saké s rybí ploutví, jedno za druhým. Tak to jsme na něj museli použít naši slivovici. Byli jsme poučeni, že Japonec Vás nesmí urazit, a když ho pozvete na sklenku, musí si ji dát s Vámi. My též nechtěli urazit, ale saké je propadák. Zvýšili jsme rychlost podávání slivovice a domácí zdrtili. Krasavice si pána odnesly a obsluhující číšník, zapojen do „hry“, nám usnul u stolu.

Láďa Drápal