Když pijeme víno, starosti usínají

Jestliže vodou naplníte poháry, nenapíšete nikdy nic moudrého, řekl kdysi dávno jeden řecký básník.

Naplním si tedy pohárek dobrým vínem, a jelikož je čas vinobraní, rád bych Vás ve své rubrice seznámil s troškou té historie o pěstování révy vinné a výrobě vína.

Vinná réva v dnešní podobě je výsledkem lidského snažení po tisíce let. První výskyt révy je zachycen už v druhohorách, tzn. už před 150 mil. let, tím se řadí mezi nejstarší kulturní rostliny. Člověk sběrač věděl o révě vinné a jejích plodech už v mladší době kamenné a je téměř jisté, že hrozny sbíral a pil i jejich šťávu v čerstvém i zkvašeném stavu. To všechno nás přesvědčuje o tom, že člověk vinnou révu znal a kultivoval. Můžeme tedy říci, že vinná réva doprovází člověka od počátku jeho existence.

Nejstarší zmínky a doklady o výrobě vína se datují 10.000 let př.n. l. Víno se v tu dobu vyrábělo např. v Turecku, Sýrii, Libanonu a Jordánsku, dále pak v Arménii a Gruzii, kde víno dostalo i svůj název z gruzínského “gvino”. O vyspělosti vinařství a vinohradnictví se zachovalo mnoho dokladů v Egyptě, Sýrii, Číně, Palestině a Řecku. Našly se amfory- džbány z pálené hlíny, na kterých je uvedený ročník vína, jeho kvalita, původ a dokonce i vedoucí vinice. Římané zacházeli s vínem opravdu pečlivě, a to nejen při jeho pěstování a výrobě, ale také při přechovávání. Ve vybraných amforách, ve kterých bylo víno uskladněno, zrály ty nejlepší ročníky i sto let. Není divu, víno bylo u Římanů velmi oblíbené. Moudrostí a citátů na toto téma nalezneme mnoho. Anakreó, řecký básník, již v polovině 6. století př. n. l. tvrdil: „Kdykoliv piji víno, starosti usínají.“ A měl pravdu.

Výroba vína je známá i na území dnešního Íránu a Izraele. V Izraeli také archeologové objevili džbán, ve kterém byly prokázány usazeniny vína a pryskyřice, která se používala k jeho konzervaci. Výroba tohoto džbánu byla prokázána mezi roky 5400 a 5000 př.n. l., což Sumery, kteří v tu dobu na území žili, pasuje na nejstarší prokázané vinaře této planety J

Odtud se inspirovaly další národy, jako jsou Italové, Španělé a Féničané, od nichž se víno naučili pěstovat a zpracovávat Galové ve Francii, tedy Keltové, kteří víno pili a pravděpodobně pěstovali i na našem území, i když jsou počátky vína u nás většinou spojovány až s příchodem Římanů. K bouřlivému rozvoji vinařství pak došlo za vlády Karla IV., který dovezl odrůdy vinné révy z Francie, vinaře osvobodil od daní, rozvoj vinic podporoval a vytvořil zákony, které definovaly práva a povinnosti vinařů.

Bylo zvykem pít víno zředěné s vodou, také se do něj přidávalo koření. Víno se začalo scelovat, mísit a také falšovat. Také se používala do vína sádra, křída, drcený jíl – dnes Bentonit. Ke konzervaci pryskyřice a drcený mramor. Dále ještě přidávali drcené kameny, perly a různé aromatické látky.

Dvacáté století pak přináší první vinařský zákon, později snahu o co největší sklizně bez ohledu na kvalitu hroznů a doslazování řepným cukrem bez kategorizace vína. Socialistické hospodářství končí s rokem 1989, v roce 1995 vstupuje v platnost nový vinařský zákon, který navazuje na tradici z dob Rakousko-Uherska i na EU.

 „Pijte víno! Víno povzbuzuje ducha, rozněcuje srdce, zbavuje neklidu, vyvolává
veselí. Chudý se pokládá za bohatého, černé chmury a starosti se
rozplývají a čelo se vyjasňuje.”

Napsal Ovidius, Láďa Drápal doporučuje J