Klínovec aneb konec překupníků permanentek v Čechách

Zima dorazila do krajů českých a tak sportu chtivý redaktor Skokplusu neváhal a jedno krásné nedělní ráno se vydal, spolu se dvěma externími dopisovateli, užít letošních prvních zimních radovánek v největším zimním středisku Krušných hor.

Při odjezdu nás lehce překvapila rtuť teploměru, který ukazoval příjemných -13 °C, tedy o něco méně stupňů, než by bylo milé. Ale když napotřetí naskočil motor auta, nic nebránilo odjezdu směr ruská výspa ve stření Evropě, naším prezidentem město milované, ano Karlsbad. Cesta proběhla v poklidu a při výstupu na přecpaném parkovišti střediska nás přivítaly téměř ideální podmínky – polojasno, teplota kolem -5 °C a sněhu dost. Vše vypadalo dobře, ovšem problémy měly teprve začít (jak už to u redaktorů tak trochu jiného zpravodajství bývá). Vše začalo a nakonec i skončilo snahou ušetřit. Dorazili jsme kolem půl dvanácté a nejlevnější skipas v tu chvíli vycházel asi na 500 Kč. Proto jsme uvítali na parkoviště přišedšího dredaře s vizáží Boba Marleyho a jointem za uchem, který nám ochotně nabízel svoji celodenní permanentku jen za krásných 400. Znělo to jako dobrý kauf, tak jsem vyplatil požadovaný obnos, kolegové zakoupili za plnou cenu a vyrazili jsme vstříc svahu.

Tu byl druhý dojem už trochu rozpačitý, sluníčko zašlo, na jednom místě se tu zkoncentrovala snad půlka východního Německa a podle pár jedinců dojíždějících k dlouhé frontě po zádech s lyžemi směrem k obloze, dával svah tušit skrytými nástrahami ve formě ledových ploten. Nu což, nedáme přece na druhý dojem. Nasadili jsme výstroj a výzbroj a po 15 minutách jsme seděli na lanovce a kochali se krásami čtvrté nejvyšší hory ČR. Povrch sjezdovek po prvním seznámení nebyl zas tak špatný, ledovým plochám se dalo vyhnout a proti padajícímu sněhu jsme měli přece brýle. Takže to vypadalo, že si pěkně zajezdíme a plni zážitků zas pojedem domů. To druhé se opravdu spnilo.

Dali jsme tři poklidné jízdy, občas skončili některou částí těla ve svahu, který místy připomínal čerstvě vylité betonové základy, ale vše probíhalo relativně dobře. Ovšem jen do chvíle, kdy jsme dojeli na druhou stranu areálu. Na očividně nejmodernějším úseku s novými turnikety mě po průchodu mých spolupracovníku terminál odmítal pustit, s podivnou hláškou na obrazovce, mluvící o jakémsi sezonním lístku. Říkám si „mají to rozbitý“ a hbitě podlézám turniket. Přibíhá obsluha vleku a začíná show pro všechny kolem. Říkám, že mám celodenní a není ani 13 hodin, tak jsem to podlezl, že to musí být nějaká chyba. Vlekař se na mě podíval s podivným úšklebkem ve tváři, a s ledovým klidem prohlásil, že skipas je neplatný, že jsem si ho koupil od někoho na parkovišti. Zaskočen okamžitým a detailním odhalením svého podvodu jsem se také snažil zachovat klid a povídám, že rozhodně ne, kupoval jsem na kase. Nedůvěřivý pohled obshluhy dával tušit, že ví o čem mluví a všichni přihlížející čekali, jak scénka dopadne. „Tak jdeme na pokladnu, pokud mluvíte pravdu, tak Vám permanentku samozřejmě vyměníme“, povídá vlekař a otevírá vchod pro zaměstnance, ať si laskavě vystoupím z davu řádně platících. Dojdeme ke kase a odevzdávám paní za okénkem svoji permici, aby ji mohla prověřit.

Za chvíli se mě s vítězoslavným pohledem zaměstnance skiareálu ptá, jestli se poznávám. Nechápu vůbec o čem mluví a tak se zahledím směrem na monitor, na který ukazuje. V tu chvíli mi to dochází, z obrazovky se na mě směje Bob Marley z parkoviště, dredy ve tvaru Kaplického knihovny a rastafariánská čepice mluví jasně, tady jede nejmodernější technika a týpek co mi prodal skipas byl při prvním průchodu vyfocen a při každém dalším porovnáván softwarem na rozpoznávání tváří – zda je to stále on kdo na jím zakoupenou permanentku jezdí. Jak jsem prošel předchozími terminály nevím, ale chytrý počítač mi zde vystavil konečnou. Zostuzen boj vzdávám a odevzdávám skipas alespoň za zálohu. Kamarádům oznamuji, že jsem dojezdil, jelikož na další permamnentku za 300 jaksi u sebe nemám a otrávený odcházím do nejbližšího občerstvení na párek. Je to poučení, podvádět se nemá a nejstarší způsob šetření v zimních střediských tak zřejmě v Čechách končí.

Nakonec si ještě zakoupím pár jízd a dostanu pár betonových facek od stále zmrzlehšího svahu, ale náladu už mám jaksi pokaženou. A když skvělý den zakončujeme nestartujícím autem na parkovišti, říkám si, že jsem radši nezůstal doma. Vše ale nakonec dobře dopadá a dostáváme se domů celí, s vědomím, že příště je potřeba se lépe připravit. Skokplus v zásadě doporučuje, ale pečlivě si přečtěte příbalové informace na permanentce a pak se do kamery na každém turniketu nezapomeňte radostně usmívat.