Turecko
Turecko
Jinou část světa navštívili naši redaktoři Skok+ a Vám skládáme účty. Z Vídně, kam jsme přijeli autem a komplikovaně hledali místo na týdenní parkování, jsme letěli nízkonákladovým letem do Turecka. Přistáli jsme v Istanbulu. Toto město, kde žije 13 milionů obyvatel, má svá specifika – např. malé metro, stanice tramvají obehnaná sklem a s přístupem jen z jedné strany, domácí, kteří neumí vstoupit do prostředků hromadné dopravy. Chcete vystoupit nebo lépe jste na straně, která chce vystoupit, ale proti Vám je protistrana a ta chce nastoupit. Vyhraje ta strana, která má větší sílu. Pro nás, Středoevropany, nepochopitelné. Ale pokud jsme se chtěli někam dostat, museli jsme s nimi tuto „hru“ hrát. Proto jsme se velmi často přemisťovali pěšky. V této zemi je taxi drahé. Vyhledávali jsme autobusové spojení, pokud to bylo nezbytně nutné. Musím se zmínit o nehýbajících se kolonách aut, takže jsme z autobusu vystoupili a zbytek cesty došli opět pěšky.
Pokud nepodceníte přípravu, tak je dobré si do navigace nahrát Turecko s takovou podrobností a precizností, jako to udělal náš šéfredaktor. Díky této technice jsme vždy našli zadaný cíl. Jen zcela výjimečně nám cesta trvala o něco déle.
Velmi brzo jsme zjistili, že v Turecku je pivo stejně drahé jako v Brazílii = 100Kč malé pivo a také tak špatné, pardon, špatnější. Zkusili jsme i Guinness pivo, které je dražší už jen v Tokiu. Tady stálo 200Kč. Polkli jsme jedno při poznávání Istanbulu. Vzhledem k cenám za alkoholické nápoje, přešli jsme na domácí zvyk a tím je pití čaje. Za 5 dnů si celá naše výprava doplnila spotřebu čaje na několik desítek let dopředu. Turecké úřady udávají roční spotřebu piva na osobu kolem 14 litrů. Spotřeba u nás je 163,5 litrů za rok.
Vzhledem k počasí, které bylo velmi podobné naší špatné zimě, tak jsme více nevyhledávali místní pivo Efes. Zajímali jsme se o domácí produkci vína, jeho výrobu a kvalitu. Přitom jsme chtěli nahlédnout do života běžných lidí v této zemi. Mladí uměli anglicky v hojné míře, učí se jazyk ve škole.
Začal bych vinařstvím:
Z Prahy jsme měli vyjednánu návštěvu vinařství v Seville. Díky tomu jsme poznali město Izmir, z kterého jsme jeli vlakem 6 stanic na smluvené místo, kam si pro nás pracovnice vinařství přijela. To co jsme tam viděli a bylo nám ukázáno, nás ohromilo. Na „zelené“ louce vybudovali nádherný areál na zpracování vína. V muslimské zemi bych něco takového neočekával. Zpracovávali hrozno z vlastních vinic a skupovali hrozno v okruhu 100 km od místa zpracování. Bez tajností nás provedli celým vinařstvím. Viděli jsme vinařský areál 21. století. Od pneumatických presů řízených počítačem přes stoly třídící velikost hrozna až po nejmodernější filtrovací zařízení a nádoby pro uchovávání vína. Všude byla absolutní čistota a 6 mil. litrů stíhají vyrábět s 30 – ti zaměstnanci. Smekám klobouk a přeji jim, ať se daří. Počítejte ale s tím, že tato vína nejsou levná. Když se jim ve výrobě něco nepodaří, zachrání, co se dá a vína v lahvích prodávají jako svařená, kde Vám na etiketě jen doporučí ohřátí na 40 stupňů. I tento nápoj jsme zkusili a mohu Vám ho vřele nedoporučit. U nás mezi vinaři se takovému nápoji říká stěnolez. Víno je moc alkoholické a překořeněné. Jinak vína z vinařství v Seville mohu jen doporučit, ale jejich cena je vyšší. Ve velmi přátelském duchu jsme se rozloučili a poté nás služebním vozem odvezli na nádraží. Odtud jsme se v přeplněném vlaku vraceli do Izmiru. Ve vlaku jsem se neudržel, a když jsem viděl tureckou matku, jak suverénně vyhazuje papírky z okna a učí to ani ne tříletého synka, zacloumal jsem jí ramenem a česky ji hlasitě napomenul. Očekával jsem, že se vagon Turků na mě vrhne, ale nejblíže namačkaní cestující se přidali na mou stranu a v mateřském jazyce jí vysvětlili, že se to nedělá. Město Izmir nám silně připomínalo chudá indická města. Prošli jsme ho křížem krážem a tolik nočních klubů se jen tak nevidí. Když jsme před spaním chtěli dát pivo, vstoupili jsme do hospody, která nebyla označena jako noční klub, ale byl to noční klub. Sexuální pracovnice sedící v koutě za dveřmi a jen spoře oděná nás tak rozesmála, že jsme museli vstoupit do druhé místnosti, aby neviděla, jak se jí hurónsky smějeme. Obsluha nám donesla pivo a ona ženština se nám přišla představit a všem nám podala ruku. Smích už jsme nemohli udržet a i ona vycítila, že tedy z toho nic nebude. Nebudu vám ji víc popisovat, ale v pánských kruzích se o takovéto „krasavici“ říká, že by si o ni nikdo ani kolo neopřel. Poté se nám přišel představit majitel klubu, také nám všem podal ruku, ale my ho ujistili, že jen dopijeme a jdeme. Tím skončila naše prohlídka Izmiru, odkud jsme přeletěli do Ankary. Ankara je moderní město, které jsme shlédli z vodárenské věže. Z domova jsme byli vybaveni voličskými průkazy a na český konzulát jsme šli volit prezidenta. Nemohu opomenout, že tady náš šéfredaktor zjistil, že ztratil průkaz a díky tomu se nemohl zúčastnit voleb. Byli jsme pohoštěni čajem a konzul nám vysvětlil, kde najdeme druhé vinařství, které jsme chtěli navštívit. Vinařství to bylo mladé, působící 10 let, jejich roční produkce je milion litrů a zpracovávají pět červených odrůd. V jejich nabídce je odrůda Monosepaj z červených hroznů, které rostou pouze v této lokalitě. Majitel vinařství s námi pobesedoval a poslal po nás do ČR všech pět vín na místní Májovou výstavu vín pořádanou majitelem firmy Livi panem Miroslavem Chytilem. Na to že vína přeletěla vnitrostátní linkou do Istanbulu, mezinárodní společností z Istanbulu do Vídně, autem z Vídně do Prahy a do Dubňan, tak zmíněné vzorky přežily bez úhony. V Ankaře jsme neměli moc času, tak o ní mohu jen říci, že je to moderní město s 3,5 milióny obyvatel.
V Istanbulu jsme měli v plánu navštívit fotbalový zápas – shodou náhod o 1. místo v tabulce mezi Galaktasaraj a Besiktaš. Za Besiktaš nastoupil Sivok a ostudu rozhodně neudělal. Snížil na 2:1 a odvedl výborný výkon. Za to v tiskovém středisku, když domácí kolegové zjistili, že jsme z ČR, neskrývali radost, že se zbavili Baroše a jeho nákup hodnotili jako propadák. Opět jsme se tedy divili, proč náš reprezentační trenér vzal Baroše na Euro. Musím pochválit tureckého diváka. Umí fandit jak cestou na fotbal, tak z fotbalu a jen zpíval a nic nedemoloval. Návštěva na stadionu byla necelých 80 tisíc a celý stadion povzbuzoval své miláčky do závěrečného hvizdu. „Kotel“ sídlící za bránou vyzíval různé sektory, které jim odpovídaly a mávaly na ně šálami. Vypadalo to velmi efektně. O Turecku Vám ještě musím říci, že byste tam měli vyzkoušet vodní dýmku, ale kuřárna není vždy na blízku. Co nás překvapilo, tak drtivá většina všech hospůdek a restaurací mezi 21. a 22. h zavřela. Rovněž nesmíte podcenit nekonečné kolony aut a při cestě např. na letiště, počítejte s velkou časovou rezervou. Istanbul má 13,5 miliónů obyvatel a to je příčinou dopravních kolapsů. Navštívili jsme dvě mešity, kde jsme se museli zout a až tam jsem se dozvěděl, že ve výzdobě nesmí být žádný portrét, neboť Alláha nikdo neviděl. Ještě vás seznámím s cenami za nocleh. Jednou jsme spali za 20 Euro ve čtyřlůžkovém pokoji s vlastní koupelnou a WC, jednou za 8 euro, kde v pokoji byla jen lůžka a svršky oděvů jsme museli naházet na zem. Sociální zařízení bylo společné, ale všude bylo velmi čisto. Dali jsme též čtyřhvězdičkový hotel, kde bylo vše, jak má být a snídaně byla opulentní. Záleží tedy jen na vás, kolik hodláte utratit.
S úctou Vláďa Drápal
